Ikonický rozhlasový vysílač v Liblicích u Českého Brodu končí. Navštívili jsme ho několik dní před vypnutím

Zajeli jsme se podívat, jak to dnes vypadá na vysílačích, na kterých Český rozhlas na Silvestra ukončí vysílání svých programů ČRo Dvojka a ČRo Plus s historickou amplitudovou modulací (AM) na středních vlnách a programu Radiožurnál na jediném dlouhovlnném vysílači, o němž přineseme informace v dalším článku.

Zakončí se tak jedna historická etapa, která začala již po první světové válce u příležitosti prvního výročí vzniku republiky v roce 1919 z radiotelegrafní stanice na Petřínské rozhledně. Pravidelné rozhlasové jednohodinové vysílaní se ale datuje až od roku 1923 ze stanoviště ve Kbelích a následně pokračovalo z vysílače v Praze – Strašnicích. Dnes je v Česku v činnosti celkem 12 středovlnných vysílačů, z nichž čtyři o výkonech 5 – 20 kW budou pokračovat v šíření programů Český Impuls, Country radio a Rádio Dechovka. Následující tabulka udává AM vysílače Českých Radiokomunikací, včetně vysílače na dlouhé vlně 270 kHz, ze kterých se programy Českého rozhlasu šíří a které se koncem roku odmlčí:

To ale neznamená, že by oblíbené programy Českého rozhlasu z éteru vymizely, dále pokračují s frekvenční modulací (FM) na VKV, mnohem větší nabídka pak v digitálním standardu DAB+, nebo v multiplexech DVB-T2 a samozřejmě i jako streamované služby přes aplikaci mujrozhlas.cz.

Z historie AM vysílání v České republice

Do konce II. světové války vznikla na území dnešní České republiky síť 12 vysílačů o výkonech od 0,5 až po 200 kW, přičemž v době protektorátu za války byly uvedeny do provozu čtyři z nich, a sloužily k rozšiřování německé propagandy i mimo území našeho státu. Zajímavostí z této doby je, že majitelé rozhlasových přijímačů, které byly vybaveny krátkými vlnami, museli u těchto přijímačů nechat celý rozsah KV odstranit (z důvodů šíření českého vysílání z Londýna na tomto vlnovém rozsahu). Ustupující německá armáda některé provozované vysílače vážně poškodila, nebo i zcela zničila. Po válce, ale zejména až koncem čtyřicátých let, nastala doba intenzivní výstavby sítě středovlnných vysílačů, kdy se mělo zajistit na celém území dostatečně kvalitní příjem dvou celostátních programů, následně i programů regionálních a vysílání do zahraničí. V době od roku 1949 do roku 1978 tak bylo obnoveno, nebo postaveno 18 vysílačů v Čechách a na Moravě. Jednalo se převážně o vysílače s výkony 3 až 30 kW. K nim však přibyl další vysílač o stejném výkonu, ne však jako záložní, ale jako rušička středovlnného kmitočtu 719 kHz, na kterém vysílala z Mnichova Svobodná Evropa. Výstavba AM vysílačů byla ukončena v roce 1976 vysílačem Liblice a 1978 vysílačem Topolná.

Bez koordinace kmitočtů by nebylo vysílání

Z historického pohledu je zajímavé, že první koordinace rozhlasových kmitočtů se uskutečnila v Praze od 4. do 13.dubna 1929 v rámci tehdejší Evropské Radioelektrické Konference a Československo získalo tyto kmitočty: 617, 878, sdílený 1022, 1076, 1139, 1202 kHz v souladu s tzv. Pražským plánem.

To umožnilo prudký rozvoj výstavby vysílačů za první republiky a následně v protektorátu. Po válce došlo k přepracování přidělených kmitočtů podle Kodaňského plánu, který v zásadě platí od 15. záři 1948 až dodnes. Na dlouhých vlnách získalo Československo kmitočet 272 kHz s výkonem 200 kW, na středních vlnách s výkony po 150 kW 638 kHz pro stanici Praha 1 , 701 kHz pro Bánskou Bystrici a synchronizovanou síť s 5 kW, pro stanici Morava 953 kHz, 1097 pro Bratislavu (5 kW pro synchronizovanou síť), 1232 kHz pro Prahu II (100kW), Budějovice a Čechy západ a Morava východ, pro Košice kmitočet 1286 kHz s výkonem 100 kW, jakož i pro menší vysílače 1520 kHz v Jihlavě, Ostravě a Plzni do výkonů 25 kW.

Titulní stránky Pražského a Kodaňského kmitočtového plánu rozhlasového vysílání

Pojem „vysílač“ je laickou veřejností často chápán pouze jako anténní systém, případně stožár či věž. Vysílač je ale složité technologické zařízení, které se skládá z modulátoru, vysokovýkonných vysílacích elektronek, chladících systémů a napájení. Vývoj těchto technologií je podrobně popsán v přednášce Ing. Gregory z pardubické konference Radiokomunikace 2013 a z níž autor některé údaje čerpal.

Historický vysílač Liblice I

Původní vysílač včetně anténního stožáru, který se začal stavět v roce 1929 na pozemku blíže obci Liblice, než kde je nyní, zahájil pravidelné vysílání poslední den roku 1931. Uplyne tak na den přesně 90 let kdy se z něj šířilo středovlnné vysílání. Traduje se, že ještě před spuštěním byly v obci velmi negativní nálady na stavbu vysílače. Avšak brzy po zahájení vysílání, obyvatelé v blízkém okolí si natáhli drát jako anténu, vyrobili si krystal z galenitu a wolframu, uzemnili a poslouchali přes sluchátka vysílaný program Radiojournal. Nejdříve se nové techniky báli, pak byli rádi, jak levný příjem bez koncese mají.

První anténa z roku 1931 měla podobu T-antény, lana napjatého mezi dvěma stožáry o rozpětí 250 m a výšce 150 m. Poté se v roce 1937 přešlo na typ svislého unipólu. Šlo o antifadingovou anténu typu Blaw-Knox o výšce 247 m, kterou bylo navíc možno prodlužovat výsuvnou tyčí o 30 m sloužící k dolaďování antény. Jednalo se tehdy o první a nejvyšší anténu tohoto typu, která umožňovala provoz nejsilnějšího vysílače v Evropě. Dnes již tato anténa neexistuje, v roce 1974 byla demontována. Ke 40. výročí rozhlasového vysílání vyšel v časopise Amatérské rádio (číslo 5/1963) článek o tehdejší technologii vysílače a je dnes k dohledání zde.

Blokové schéma vysílače, v tomto případě STANDARD ELEKTRIC 120 kW

První vysílání, jak je uvedeno v tabulce, začalo v roce 1931 výkonem 120 kW. Dodavatelem technologie byla firma Standard Electric. Jako modulace byla použita anodová modulace s jedinou modulační elektronkou a modulační tlumivkou ve vysokofrekvenčním stupni malého výkonu, který byl následován jedním nebo několika dalšími lineárními zesilovači. Jejich účinnost však byla nevelká a nelineární zkreslení bylo udržováno pod 10 %. Na druhou stranu tento původní vysílač pracoval po dobu 28 let do roku 1959, kdy byl nahrazen vysílačem Tesla 2x150kW s modulátorem v koncovém stupni se zápornou zpětnou vazbou ke zlepšení parametrů – zkreslení kolem 1 % a hluk pod -60 dB.

Nepostradatelnou součástí každého vysílače byly po celé dvacáté století elektronky s velkým výkonem. Při tom bylo nutno řešit odvod ztrátového tepla i v návaznosti na konstrukci těchto elektronek, umístění anody i katody. Po válce byly všechny české vysílače osazeny elektronkami z Tesly Vršovice. Největší z nich, pro výkony 750 kW, s označením RD 250 VM a vážící 73 kg byla umístěna v posledním vysílači v Liblicích roku 1976 a na Topolné (1978). Až do roku 1954 bylo chlazení vysokovýkonných elektronek prováděno vodou (destilovanou) a průtoky dosahovaly až 150 l/min. Původní liblický vysílač do roku 1959 o výkonu 150 kW byl však opatřen chlazením vzduchovým, v sedmdesátých letech se pak objevily elektronky chlazené chladicí kapalinou tzv. vapotrony, které chladily odpařováním. Z toho pak vyplynuly menší nároky na průtok kapaliny.

Všechna tato zařízení vyžadovala značný přísun elektrické energie, která musela zajistit napájení všech stupňů stejnosměrným a dobře filtrovaným napětím. Pro vysoké výkony nebylo možno použít klasických selénových usměrňovačů, takže liblický vysílač byl řešen stejnosměrným dynamem, které dodávalo z vlastní strojovny 800 V pro mřížkové předpětí, pomocné 1000 V a 5000 V pro anody a žhavící napětí 24 V/1000 A v redundantním propojení. Zdroje hlavní anody však tímto způsobem nemohly být řešeny, a tak v Liblickém vysílači se použila soustava skleněných třífázových výbojek umístěných v ocelových nádobách s olejem a zapojených do série tak, aby se dosáhlo stejnosměrného napětí 18 kV při 24 A.

Dnešní vysílač Liblice II

Tento vysílač svým výkonem pokrývá 80 % území České republiky a v noci je možno jej zachytit po velké části Evropy. Současné dva ocelové kotvené stožáry dosahují výšky 355 m a jsou nejvyšší stavbou u nás. Anténa je typu ARPO s regulovaným proudovým obložením, které do jisté míry umožňují řídit vertikální vyzařovací diagram a nevyžadují instalovat patní izolátor, jako unipóĺové antény. Avšak část výkonu se ztrácí v zemi, což je patrné v zimním období, protože sněhová vrstva, když se v nadmořské výšce okolo 250 m udrží, tak podél anténních zářičů vždycky roztaje.

Nenechali jsme si ujít příležitost navštívit na pozvání Českých Radiokomunikací toto vysílací středisko a pořídit aktuální snímky „těžké radiotechniky“, která pracuje s desítkou kilovoltů a stovkami ampérů.

Vysílače chránila v minulosti armáda

Za devadesátiletou historií vysílacího střediska Liblice není jen výstavba, budování a rutinní provoz s dnes již archaickou technologií. V blízkosti věží Liblic II je také pomník, který upomíná na květnové dny roku 1945, kdy 18 českých povstalců padlo při pokusu ovládnout vysílač, obsazený nacistickými vojáky. Srpen 1968 zastihl vysílací středisko mimo provoz v důsledku prací na nátěrech anténních systémů a údržby technologie prováděných již od června. Když 21. srpna došlo k napadení republiky sovětskými vojsky, byly údržbové práce jednoho z vysílačů SRV150 skončeny a od půl dvanácté byl tento vysílač mimořádně uveden do provozu. Následně na příkazy různých orgánů byl pak střídavě vypínán a zapínán až do odmlčení ve 20:30 hodin. Vojska sovětské armády obsadila středisko až následující den odpoledne, kdy se strážní oddíl Československé armády stáhl na pokyn velení do kasáren. Vysílání nebylo obnoveno, i když okupanti v následujících dnech dovezli asi 20 civilních zaměstnanců z vysílačů z Ukrajiny a pobaltských republik se záměrem vysílač zprovoznit i za pomoci zanechané dokumentace. Až v úterý 27. srpna odpoledne, na žádost vedoucího inženýra střediska, povolil velitel cizích vojsk technikům tehdejší Správy radiokomunikací obnovit vysílání programu Československého rozhlasu s projevy představitelů státu, kteří se vrátili z nedobrovolného pobytu v Moskvě. Jak složitá byla práce našich techniků do neděle 1. září, kdy konečně cizí vojáci ze střediska odešli, a v jakém stavu byly vnitřní prostory vysílače po jejich odchodu, je dnes jen těžké si představit. Deník střediska, který vznikl v roce 1981 k 50. výročí Liblic a ze kterého jsme tyto údaje (a archivní fotografie) převzali, se o tom nezmiňuje.

Jak budou střední vlny využity?

Pásmo středních vln pro přenos rozhlasového vysílání používá kmitočtů v rozsahu přibližně od 520 – 1605 kHz, což odpovídá vlnovým délkám od 185 – 575 m. Pro přenos zvukového signálu se používá amplitudová modulace. Odstup sousedních frekvencí je v Evropě 9 kHz. Ze stránek Československého DX Klubu jsme převzali snímek stupnice starého rozhlasového přijímače s červeně označenými vypínanými stanicemi ČRo na středních i DV vlnách:

Od příštího roku budou o analogové programy Českého rozhlasu chudší. Pásmo bude výrazně volnější a je otázkou, zda se zde prosadí digitální vysílání DRM (Digital Radio Mondial), které je už v některých zemích v provozu.