Aniž bychom to původně tušili, při cestách po středovlnných rozhlasových vysílačích v České republice jsme se časově velmi dobře strefili do reportáže z vysílače České Budějovice.
Tato dominanta severní části krajského města totiž brzy začne experimentálně šířit pozemní digitální vysílání ve standardu DRM, což jsou v podstatě digitální střední vlny. A to krátce poté, co českobudějovický vysílač přestal šířit analogový signál programů Český rozhlas Dvojka na kmitočtu 954 kHz (25 kW) a Český rozhlas Plus na frekvenci 1071 kHz o výkonu 5 kW. Do konce února 2021 odtud šířilo svůj program také Rádio Dechovka na kmitočtu 1233 kHz, byť s pouhým výkonem 1 kW (vysílalo odtud od dubna 2014).
Poválečný jihočeský vysílač
První vysílač v Českých Budějovicích postavili Němci za druhé světové války v Husově kolonii. Od 9. 9. 1944 přenášel program Böhmen na kmitočtu 1366 kHz, přes den česky, v noci německy pro frontové vojáky. Traduje se, že 5. 5. 1945 nad ránem vojáci a německý personál vysílač opustili a kolem poledne vztyčil servisní pracovník Bohuslav Samec (1917—2004) na 50 m vysokém stožáru československou vlajku. Od 14 hodin vysílač přejal hlášení pražského povstaleckého rozhlasu a stal se prvním vysílačem rozhlasové stanice České Budějovice.
Kmitočet 1366 kHz byla podle neuskutečněného Plánu z Montreux z roku 1939 jako tzv. mezinárodní společná vlna, na niž nepoškozený „Jihočeský vysílač“ pokračoval ve vysílání až do roku 1950, kdy vstoupil v platnost tzv. Kodaňský plán z roku 1948, který přisoudil pro Budějovice kmitočet 1232 kHz sdílený s dalšími československými vysílači.
Kmitočtová koordinace
Tento Kodaňský plán se pokusil zavést do neuspořádaného spektra pořádek, ale bez velkého úspěchu. Velké boje se vedly zejména o dlouhovlnné kmitočty, ČSR z nich jako tzv. válečnou kořist získala dlouhovlnný kmitočet 272 kHz a tak mohla rychle postavit vysílač v Topolné, který také ukončil provoz koncem minulého roku. Proti přidělení tohoto kmitočtu se vyjádřila Velká Británie a Norsko z důvodu možného rušení letecké navigační služby a Švédsko, které Plán dokonce nepodepsalo. Výhrady mělo i samostatné Bělorusko. Současně se v té době již projevily protichůdné postoje čtyř bývalých spojenců – okupačních mocností na území Německa.
Kromě toho, že SSSR neúspěšně požadoval rozšíření účastníků za účelem většího počtu hlasů o své další svazové republiky (tři pobaltské a Moldávii), tak společně s Polskem, Bulharskem, Rumunskem napadal nedostatečné přidělení kmitočtů, dokonce až egoistický přístup „západních“ vlád a vyhrazoval si právo zajistit normální rozhlasovou službu pro své obyvatele. Další poválečné problémy ilustruje i odmítnutí plánu Rakouskem pro nevyhovující příděly, zejména kmitočtu 1594 kHz z toho důvodu, že obyvatelstvo bylo vybaveno jen starými přijímači do 1490 kHz a po válce tak chudé, že si nemohlo dovolit koupit nové. Československo v té době mělo jedině technické námitky ke kmitočtu 1520 kHz pro Ostravu.
Chaotické padesátky
Ke Kodaňskému plánu se též vyjadřovaly mocnosti na německém okupovaném území. Např. USA prohlásily, že nebudou implementovat žádný kmitočtový plán s jednou frekvencí v každé zóně a jedním kmitočtem pro americké okupační jednotky. Výhrady měla i Francie, i když byla názoru, že předložený plán dává dostatečné, byť technicky složité, možnosti na zajištění pokrytí jím spravovaného území v Německu. Podobně se vyjádřila i Velká Británie jménem vlády jejího královského veličenstva, že použije veškeré takové úpravy, jaké budou nezbytné pro vysílače v britské zóně. Sovětská delegace prohlásila, že naplní Kodaňský kmitočtový plán za podmínky, že jej budou akceptovat i ostatní okupační mocnosti, což vzhledem k jejich předchozím negativním vyjádřením znamenalo, že jej SSSR dodržovat nebude. Výsledkem bylo vysílání na mezinárodně nezkoordinovaných frekvencích, zvyšování výkonů, a v konečném důsledku i budování rušiček pro tzv. speciální program, které byly v padesátých letech obvykle součástí mnohých našich středovlnných vysílačů.
Vysílání v rámci synchronní sítě
V roce 1948 se vysílač stal součástí Československého rozhlasu a v následujících letech přibyly k původnímu stožáru JUCHO (50 m) další dva o výšce 107,5 m příhradové konstrukce a trubkový 60 m. Technologii doplnily v roce 1954 dva vysílače TESLA SRV 30. Výsledkem Kodaňského plánu bylo i vytvoření synchronizované sítě vysílačů na jednom kmitočtu. Budějovický pracoval na kmitočtu 1232 kHz společně s Plzní (příděl Čechy-západ), a Mělníkem (stanice Praha II). Pro synchronní provoz bylo nutno zvýšit stabilitu vyzařovacího kmitočtu. Původní krystalové oscilátory byly nedostačující a tak synchronizace bylo řešeno buď francouzskými budiči SFR (synchrony), od roku 1958 tak, že na vysílačích byly instalovány sekundární normály zavěšené na celostátním etalonu OMA 50, který byl součástí vysílače Liblice. Po ukončení provozu v devadesátých letech se přešlo na německý normál DCF 77,5 kHz.
Z kmitočtu na kmitočet
Se změnou názvů programů docházelo i ke změnám a přesunům vysílacích kmitočtů v rámci celé republiky. Přidělený kmitočet 1232 kHz přešel na Slovensko, zatímco Budějovice vysílaly na kmitočtu 1520 kHz program Československo I, později též Hvězda. Po federálním uspořádání v 70. létech došlo k dalšímu přeskupení středovlnných frekvencí, takže na budějovický vysílač se vrátil kmitočet 1232 kHz.
Mezitím vstoupil v platnost 23. listopadu 1978 nový kmitočtový Ženevský plán. Předchozí kmitočtový plán kodaňský z roku 1948 podepsalo jen 25 evropských zemí a byl z nejrůznějších důvodů omezen a určitě nezahrnoval všechny technologické změny, které se za těch 25 let udály. Kromě použití nových křivek šíření došlo nejen ke změně odstupu všech kanálů pásma SV z 10 na 9 kHz, ale i k podmínce, aby kmitočty nosných tvořily dvojnásobek kanálového rozestupu. Prakticky to znamenalo pro kmitočty našich vysílačů posun o 1 až 2 kHz. Československo získalo dle tohoto posledního dodnes platného plánu desítky kmitočtů, z toho na území Čech a Moravy asi 50. Mnohé z nich byly určeny pro provoz v synchronních sítích, některé pouze s výkonem do 1 kW nebo s výkonovým omezením přes noc. Toto řešení umožnilo prakticky celoplošné pokrytí základních programů Československého rozhlasu a rozvoj regionálních studií, v případě jihočeského vysílání to byla na frekvenci 846 kHz.
Jak vypadají vysílače dnes?
Dnešní udržovaná přízemní budova radiokomunikačního střediska nezapře svým vzhledem dobu svého vzniku, byť v průběhu let byla rekonstruována a rozšiřována. Prvním instalovaným vysílačem ještě za Němců v roce 1944 byl vysílač RADIOSLAVIA 5 kW a od roku 1954 TESLA SRV 30 kW. Po původních elektronkových objemných a těžkých vysílačích zbyly jen prázdné prostory a kabelovody. V dnešní provozní místnosti, která vznikla přepažením velkého vysílacího sálu, nám ukazuje pracovník Českých Radiokomunikací Zdeněk Starý od ledna ztichlé vysílače. Jsou celkem čtyři, jediným stále živým zařízením jsou stojany s blikajícími diodami ethernetové sítě připojené na mikrovlnný digitální spoj s celostátní distribuční sítí. Provoz vysílačů byl pouze přerušen, vysílače jsou stále funkční a jsou součástí vysílací sítě Českých Radiokomunikací. Jejich provoz tak lze kdykoli obnovit.
Kromě tří vysílačů Telefunkem/Transradio si pozornost zaslouží nejmenší z nich – plně polovodičový RADIOSLAVIA TWT 1kW, jako by se historie vracela na samý počátek. Jednalo se o pokus českého výrobce TESLA ElektronTubes z Říčan u Prahy navázat v prvních letech minulého desetiletí na historii prvorepublikové společnosti Radioslavia, jejíž vysílače byly základem předválečného vysílání u nás (i když se vlastně jednalo o technologii Marconi). O těchto původních vysílačích jsme psali v článku o Dobrochově a za zmínku stojí, že údržbu a opravy vysokovýkonných elektronek na vysílači v Liblicích zajišťovala dodnes tato firma, která ale s obnovou středovlnných vysílačů přišla v nevhodnou dobu.
Antény
Nejstarší a nejnižší anténa JUCHO dosloužila a v minulém desetiletí byla demontována, v blízkosti provozní budovy vidíme pouze zbytky patek ukotvení. Modulovaný signál od vysílačů je napaječi (podzemními kabely) přiveden pod zpevněnými chodníky k anténám. Dominantou střediska jsou dnes jen dva anténní stožáry, trubkový 60 m a příhradový o výšce 107 m s kapacitním „kloboukem“. Jeho účelem je, pro antény, výškově nedosahující plnou požadovanou délku vlny dle vyzařovaného kmitočtu, upravit prostorovou složku vlny tak, aby se zemí vytvářela vyzařovací dipól. Tento kapacitní nástavec je proveden ve formě drátěné sítě. Anténa je napájena v patě a vyžaduje instalaci patního izolátoru, který musí nést váhu stožáru navýšenou o tah kotevních lan.
Samostatnou kapitolou u kotvených anténních stožárů je vždy otázka elektrické izolace kotevních lan. Z důvodu indukce musí být dělena kotevními izolátory na několik sekcí, ale stejně se za příznivých okolností dokážou statikou nabít tak, že na izolátorech dojde k jiskření a vzniklý oblouk je ještě přiživován silnou vysokofrekvenční energií z bezprostředního okolí antény. Jedná se však o běžný provozní stav, na který jsou lana a izolátory konstruovány. Pří opravách, či údržbových pracích, byť jen na jednom ze stožárů, musí být vypnuty oba. Jedny z posledních úprav na velkém příhradovém stožáru proběhly při plné výluce střediska před dvěma lety, kdy v souvislosti s výstavbou českobudějovického letiště muselo být instalováno nové varovné osvětlení. Během prohlídky nám pan Starý otevřel i oba anténní domky. Při tom nás upozorňoval, abychom se od instalovaných „cívek a kondenzátorů“ drželi dál, neboť i přes důsledné zemnění měděnými pásy by stále mohla být přítomna statická elektřina.
A kdo bude využívat kmitočty?
Po stanicích Českého rozhlasu na středních vlnách zůstávají uvolněná místa v kmitočtovém spektru, o které se kdysi sváděl i politický boj. Kmitočtové spektrum je považováno za národní bohatství, existují nějaké smysluplné technologie nebo služby, které by jej mohly využít? Zdá se, že digitalizace rozhlasového vysílání pro budějovický vysílač otevírá cestu. Pro lokalitu České Budějovice je již zkoordinován kmitočet 954 kHz o vyzářeném výkonu 3162 W ERP pro zkušební vysílání ve standardu DRM (Digital Radio Mondial).
Fotografie autor a Jan Potůček
