Při návštěvách středovlnných a dlouhovlnných vysílačů, které ukončily koncem loňského roku provoz, jsme narazili na program, který byl vysílán a nazýván v provozních denících z dávných let minulého století jako „speciální“. Toto slovo v současném kontextu vzbuzuje zvláštní pocity. A souvislosti zde byly a mnohem širší. Nedalo nám to a vydali jsme do minulosti a objevili, že se jedná o jeden ze způsobů státní cenzury, ale ani to sice nebyl první případ elektronické cenzury.

Stát a vývoj rozhlasového vysílání

Zpočátku, ve dvacátých letech minulého století, byli politici k rádiu skeptičtí: Co by s touto technologií dělaly masy? Ale průkopníci rádia dokázali obavy rozptýlit. Rozhlas vnímali a propagovali především jako příležitost, jak posluchače vzdělávat a bavit. Avšak brzo, zejména v Německu, kde se rozhlas po Velké Británii v Evropě nejvíce rozvíjel, stát chtěl mít pod kontrolou obsah i technologii. Protože technologie pocházela z telegrafie, byla za vysílací a přijímací techniku ​​zodpovědná státní poštovní správa, a tak rozhlasový přijímač pro domácí použití musel být schválen, a to i u nás příslušnou pobočkou Ministerstva pošt a telekomunikací. Každý majitel rádia navíc musel platit koncesní poplatek (v roce 1929 to bylo 10 Kč).

Avšak šíření elektromagnetických vln nezná hranic. Umožňuje spojení a předávání informací, nejen kulturních a vzdělávacích. Po nástupu národních socialistů k moci v Německu, se stává rádio masovým sdělovacím prostředkem propagandy vládnoucí strany. Rádiový průmysl byl instruován, aby vyráběl pouze zařízení, která by mohla přijímat pouze úzký kmitočtový rozsah tak, aby posluchač mohl přijímat zejména jen své nejbližší vysílače z okolí, nejlépe jen na středních vlnách. Byly vyráběny levné, tzv. lidové přijímače. I ty však, nemluvě o ostatních kvalitních a v té době drahých, umožňovaly i příjem zahraničních, často výkonnějších, rozhlasových stanic. Tyto přijímače, byť často vyráběné rovněž německým průmyslem, měly odbyt v sousedních zemích, zejména u nás. Aby tomu bylo zabráněno, tak již v roce 1933 je v Německu zákonem zakázáno poslouchat zahraniční „nepřátelské“ vysílače, dokonce i pod trestem smrti.

Administrativní omezování za války

V Protektorátu Čechy a Morava bylo poslouchání některých nepřátelských rozhlasových stanic (Polsko, Anglie a Francie) trestáno již v září 1939 po začátku války. Později musel být dle výnosu říšského protektora Čechy a Morava na každém rozhlasovém přijímači trvale připevněn lístek, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo smrtí. Podobné lístky již dávno před tím byly zavedeny i na přijímačích v Německu s tím, že se jedná o zločin proti národní bezpečnosti německého lidu.

Německý a český lístek, který musel být za války připevněn k voliči vlnových rozsahů rozhlasových přijímačů.

To samozřejmě nestačilo. I můj otec musel zanést svůj přijímač Telefunkem do dílny a nechat odstranit krátké vlny, které pak byly po válce obnoveny a přijímač je funkční dodnes, jak o tom svědčí následující minutové video, zaznamenané v době psaní tohoto článku.

Sestřih vysílání Radio Romania Internationale z rozhlasového přijímače TELEFUNKEN DOMINGO z roku 1937 s obnovenou funkcí KV po roce 1945. Hlasatelka informuje posluchače o vysílacích frekvencích podle času a směrování relací, včetně vysílání DRM.

Rušení zahraničního vysílání za studené války

Ale vraťme se do padesátých let minulého století, kdy k jedinému přeshraničnímu příjmu sloužily amplitudově modulované krátké a střední vlny. Německo za 2. světové války názorně ukázalo, jak je možno ovlivňovat veřejné mínění masovým komunikačním prostředkem. To po nástupu KSČ k moci v roce 1948 nemohlo zůstat bez povšimnutí, samozřejmě ne ve formě, která byla známa z válečných let. Začala fungovat cenzura, jako důležitá součást stranického řízení hromadných sdělovacích prostředků. A tak nastoupila doba výstavby vysílačů, rozšiřování vysílací sítě Československého rozhlasu s pokrytím státními rozhlasovými programy a rušením zahraničního vysílání.

Počátky a rozšíření „radioobrany“

Již v listopadu 1950 proběhla důvěrná koordinační porada zástupců bezpečnostních složek ČSR, PLR a MLR, jejichž výsledkem byl přesný plán organizace rušících vysílačů. Spolupráce těchto států, samozřejmě v úzké koordinaci se SSSR, někdy více někdy méně intenzivní, probíhala v rámci krycího názvu tzv. akce R-405 od ledna 1952 celých 36 let. Zahrnovala nejen rušení u nás, ale právě i do uvedených států, nebo z nich k nám. Byly zřízeny řídící body ve velkých městech, centrální v Praze (poměrně neznámý Paví vrch), dále v Plzni, Poděbradech, Litomyšli a Brně. Bod v Drahelčicích u Rudné sloužil ke kontrole účinnosti dálkového rušení pro „spřátelené“ státy. V šedesátých letech nastal přechod od masivního rušení k výběrovému. Několik vysílacích lokálních středisek bylo nahrazeno výkonem dálkových rušiček, včetně instalací sovětských. Během srpna 68 některé rušičky přešly na vysílání Československého rozhlasu a na rušení okupační vysílačky Vltava. V době normalizace se vše vrátilo do starých kolejí, rušilo se vše, kromě hudebních pořadů a církevních pobožností. Přesto koncem sedmdesátých let měl systém daleko k propagované dokonalosti, zařízení rušiček bylo morálně i technicky zastaralé.

Zahraniční stanice a rušený obsah

Cílem vládnoucích komunistů bylo znemožnit nebo alespoň omezit vysílání zejména stanic Svobodná Evropa (RFE) a Hlas Ameriky (VOA). RFE vysílala česky na KV z vysílačů Lisabon a Biblis – dodnes funkční a na SV z vysílače Holzkirchen. VOA vysílala z vysílače v Mnichově Ismaning, jakož i z marockého Tangeru nebo britského Woffertonu jak na SV, tak KV. Samozřejmě se jednalo i o BBC v češtině, resp. slovenštině (z vysílače Rampisham na SV a KV), později i stanici Deutschlandfunk (vysílač Mainflingen na SV, na KV z vysílačů Wertachtal a Juelich v Německu a portugalský Sines).

K tomu vydalo Ministerstvo vnitra v padesátých letech pokyn rušit jejich celé vysílání, jakož i vysílání Deutsche Welle (vysílač Juelich na KV), Vatikánu, Říma, Paříže ale jen roku 1964, nebo vysílačů z Lisabonu či Sines v Portugalsku. Bylo rušeno i vysílání stanice RIAS v němčině pro oblasti se zbytkem německy mluvícího obyvatelstva v pohraničí. V průběhu padesátých let byl tento systém postupně vybudován, jeho řízením a provozem byly pověřeny orgány vnitra, organizace rezortu spojů provozovaly vysílače pracující v pásmu středních vln a část krátkovlnných vysílačů. Převážná část krátkovlnných rušících vysílačů byla až do roku 1978 ve správě vnitra a teprve později od roku 1977 je technicky provozovala správa spojů.

Speciální vysílání bylo provozováno pouze v časech, kdy stanice svobodného světa směrovaly svá zpravodajská vysílání v češtině nebo slovenštině na území našeho státu. To dávalo možnost využívat i stálé vysílače programu Československého rozhlasu mimo jejich běžnou provozní dobu k této činnosti – vysílání speciálního programu, které nás zaujalo k napsání tohoto článku.

Princip rušení

Technicky princip spočíval v tom, že rušičky vysílaly na kmitočtech určených zahraničních stanic, přičemž jejich nosný kmitočet byl rozmítán v daném 9 kHz kanálu. Rozmítání kmitočtu bylo prováděno nejdříve elektromechanickými rozmítači později elektronickými voblery. Podle dobových záznamů tehdejších aparátčíků bylo fungování rušiček popisováno takto: „.. jedním vysílačem doplněným zvláštním zařízením je vysílána řada impulsů časově a frekvenčně odlišných, dva vysílače doplněné tímto zvláštním impulsovým zařízením tvoří obrannou jednotku, dálkově ovládanou z jednoho pracoviště, která může současně rušit 8 nepřátelských vysílačů pracujících v jednom nebo ve dvou krátkovlnných rozhlasových pásmech“, jak uvádí tato diplomová práce.

Střediska řízení speciálního vysílání

Systém rádiového rušení v rámci tzv. rádiové obrany byl v běžném pracovním styku nazýván „zvláštní rádiovou službou“ nebo „speciálním vysíláním“. Celý řídící systém byl od sedmdesátých let založen na centrálním řídícím pracovišti v Praze a čtyřech pracovištích v Plzni, Poděbradech, Litomyšli a Brně. K tomu přistupovala tři další pracoviště na Slovensku, která zde ale nebudeme uvádět, jakož ani rozmístění jednotlivých rušících pracovišť, jak byly popsány podle situace z konce 80. let minulého století v dokumentu „Systém rádiového rušení v ČSSR“ autora S. Urbana z roku 1991 z archivu Poštovního muzea. Tato řídící pracoviště měla za úkol sledovat úroveň poslechu signálu určených stanic, plán provozu rušících vysílačů a jejich navádění na kmitočty rušených vysílačů podle časů jejich vysílání daného zpravodajského nebo komentovaného programu. Pražské centrální pracoviště s obdobným pracovištěm v Moskvě také vyhodnocovalo výsledky průzkumu a vzájemnou spolupráci.

Umístění rušiček různých typů v osmdesátých letech na dnešním mapovém podkladě. Většina lokalit byla zrušena, nebo na nich byly provozovány středovlnné vysílače.

Prostředky rušení z hlediska funkce byly rozděleny na středovlnné (SV) a krátkovlnné (KV), které co do rozsahu rušení byly lokální, vnitrostátní a mezistátního dálkového rušení.

Středovlnné rušičky

Rušící vysílače byly umístěny v již dříve popsaných reportážích z Karlových Varů a Domamilu. Kromě toho se nacházely jižně od Plzně v Přešticích, Radomyšli a Mnichově Hradišti. Jednalo se o šest vysílačů s výkony od 20 do 50 kW a jeden 7 kW. V padesátých a šedesátých letech byly do systému zapojeny ještě další vysílače s nižším výkonem, které ale byly později vyřazeny. K vysílání rušícího signálu byly používány všesměrové antény a v noční době, kdy se uplatňuje prostorová vlna, tato síť na celoplošné překrytí nestačila. Rušeným kmitočtem byl kmitočet 720 kHz Svobodné Evropy v době od 01:00 do 02:00 hod. v noci. Dále to byl kmitočet 1539 kHz německého Deutschlandfunku z vysílače v Mainflingenu v půlhodinových časech od 20:00 a 22:00 hod. Hlas Ameriky (VoA) vysílal výkonem 300 kW z Ismaningu u Mnichova ranní půlhodinu od 6 hodin, v podvečer z Tangeru v Maroku od 18:30 do 19:00 hod., a nakonec ještě z britského Woffertonu dvě hodiny od deváté večer na kmitočtu 1197 kHz.

Krátkovlnné rušičky

Vzhledem k tomu, že krátkovlnné vysílání se dobře šíří na velkou vzdálenost i vícenásobnými odrazy od ionsféry a při vhodně zvoleném kmitočtu je možné provést výpočtem velmi dobrý odhad pokrytí daného území, byly tyto kmitočty ve velké míře používány pro šíření informací ze západního světa k nám. Vládnoucí strana a vláda kladla velký důraz na rušení zejména ve velkých městech.

Vysílač TESLA KRV 1, který byl v hojné míře používán jako zdroj záměrného rušení. (zdroj:http://stredni.vlny.sweb.cz/Tesla/Img/Katalog_06.jpg )

K lokálnímu rušení bylo využíváno celkem 46 vysílačů, obvykle o výkonu 1 kW, později ještě šest vysílačů o 5 kW. V Praze a Brně se jednalo o skupiny vysílačů, po jednom byly KRV 1 umístěny v Plzni a Hradci Králové.  Rušící signál byl šířen všesměrovými anténami a využívala se povrchová vlna. Ta má však v závislosti od antény a kmitočtu značný útlum, takže překrytá oblast byla v poloměru 3 až 6 km od vysílače.

Hlavní skupiny vysílačů vnitrostátního dálkové rušení byly na středisku v Plzni, Poděbradech a v Brně. Celkem se jednalo o 16 vysílačů o výkonu 10 kW a osm vysílačů 5 kW. V tomto případě byly používány horizontální směrové a synfázní antény, případně všesměrové kvadrantové antény s větším elevačním úhlem v hlavním směru rušícího záření s využitím prostorové vlny odražené od ionosféry. Úkolem plzeňského vysílače bylo rušit na Slovensku a do českých zemí přicházelo rušení z košického střediska na Slovensku.

Šíření povrchové a prostorové vlny odrazem od ionosféry.

Odrazové vlastnosti vrstev (E, F1 a F2) však nejsou konstantní. Mění se (stoupají a klesají) v závislosti na ročním období a hodině podle Slunce nad obzorem a kmitočtu elektromagnetické vlny. Dle výpočtů je možno dovodit, že se vzrůstající frekvencí se intenzita pole ve vzdálenosti 400–800 km snižuje. Použitelné kmitočty jsou proto jen 6, 7 a 9 MHz od západu do východu Slunce. Pro docílení požadovaného zarušení by muselo být použito výkonnější zařízení, případně vyšší zisky antén. Takže praktická účinnost tohoto sytému nebyla velká.

Krátkovlnné prostředky dálkového rušení byly určeny na výměnu rádiové „služby“ mezi ČSSR a zeměmi tábora socialismu, v osmdesátých letech výlučně se SSSR. Československé vysílače pokrývaly území evropské části Ruska, Běloruska, Ukrajiny a svazových pobaltských republik. Na oplátku sovětské krátkovlnné rušičky pokrývaly jak naše území, tak i ostatních států střední Evropy. K rušení u nás sloužily tři vysílače o výkonu 60 kW, 14 vysílačů o 50 kW a 17 vysílačů 30 kW. Zabývala se tím střediska v Poděbradech, Litovli a Litomyšli, na Slovensku v Rimavské Sobotě. Používaly se směrové synfázní a rombické antény s menším elevačním úhlem hlavního směru záření. Podmínky prostorového šíření rádiových vln se v tomto případě nejvíce blížily podmínkám šíření signálu vysílačů určených nepřátelských stanic. I tak k požadovanému úplnému účinku nedocházelo. Způsobovala to různá místa odrazu od ionosféry rušených a rušících signálů, výkony rušících vysílačů byly nižší než vysílacích určených stanic a vyšší kmitočty nad 17 MHz nezvládala zastaralá sovětská vysílací technika.

Konečně konec speciálního vysílání, ale…

Byl to drahý špás. Jen v roce 1987 bylo za rok spotřebováno 14 385 MWh, na provozu se podílelo 251 pracovníků a náklady byly ve výši 27,4 milionů korun. V roce 1988 se tato část vysílací historie postupně odebírala ke svému konci. Z rozhodnutí ministra bylo ukončeno rušení německé stanice Deutschlandfunk na krátkých vlnách a k 30.11.1988 rozhodl tehdejší ÚV KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu), že zastavuje rušení stanic Radio Svoboda/Svobodná Evropa a Deutschlandfunk. Československé rušičky pak utichly také, ale až 16.12.1988.

Většina krátkovlnných středisek jak u nás, tak v zahraničí, ukončila před deseti až patnácti lety své provozy, případně zařízení byla demontována, anténní systémy strženy a často sešrotovány. Ovšem v současných dnech, se začátkem války na Ukrajině, zažívá vysílání směrované na Ukrajinu určitou renesanci. Je dobré si uvědomit, že tato technologie nevyžaduje nic jiného než (bateriový) přijímač a vysílač. To je v naprostém protikladu k internetu, kde ke všem těmto stanicím potřebujete zařízení, modem, napájecí zdroj, operátora sítě, linky, centrály a ústředny, datová centra a související (zabezpečený) software. Pokud jeden prvek v tomto digitálním řetězci selže nebo je záměrně vypnut, spojení se přeruší nebo i zmlkne.

Program rakouské Ö1 veřejnoprávní ORF, rozšířil dnes svou nabídku krátkovlnných služeb kvůli válce na Ukrajině a nyní na několika frekvencích vysílá výkonem 300 kW své zpravodajství třikrát denně. Signál je šířen z jednoho z posledních evropských center krátkovlnného vysílání v dolnorakouském Moosbrunnu a lze jej přijímat i na Ukrajině a daleko za hranicemi Evropy. BBC také následuje a vysílá čtyři hodiny svého zahraničního vysílání denně ve směru na Ukrajinu. Zdá se, že toto vysílání retro charakteru se může stát dobrým prostředkem krizových komunikačních prostředků.