Televizní a rozhlasové vysílání dnes patří k našim životům téměř neoddělitelně. Jak ale vypadala historie těchto stěžejních médií na našem území? Jaký technologický a společenský vývoj byl v jejich pozadí? To představí náš prázdninový seriál o historie vysílání na území dnešní České republiky.
Československý rozhlas – druhý v Evropě
Ve světovém měřítku spadají počátky rozhlasu do období konce průmyslové revoluce. První rádiové vysílání na světě veřejně předvedl Nikola Tesla v roce 1893. Za vůbec první oficiální vysílání určené veřejnosti je pak považován přenos z Metropolitní opery v New Yorku uskutečněný v roce 1910. Příchod první světové války vývoj civilního rozhlasového vysílání znatelně zbrzdil. Naopak na vojenském poli našly nové technologie široké využití. Po konci války tak mohly tyto technologie proniknout v daleko širší míře i na běžný trh.
Mezi zeměmi, které se brzy aktivně zapojily do využívání nové technologie, nechybělo ani nově vzniklé Československo. První vysílání ze stožáru Petřínské rozhledny zde proběhlo u příležitosti prvního výročí založení nové republiky, tedy 28. října roku 1919.
Jednalo se však spíše o technologickou zajímavost a první pokus, na pravidelné vysílání si museli čeští posluchači počkat do 18. května roku 1923. Centrem radiofonie, jak bylo nové odvětví pojmenováno se stalo pražské letiště ve Kbelích, kde bylo postaveno první improvizované studio ve stanu zapůjčeném od skautů. Nové médium v té době spadalo pod ministerstvo pošt. ČSR se tak stala druhou zemí v Evropě, kde začal pravidelně vysílat rozhlas.
Z počátku byl Rozhlas vnímán jako velice elitní médium a exkluzivní produkt, vlastníci rádii byli evidováni, museli vlastnit koncesi a mimo jiné podepisovali závazek, že nevyzradí obsah radiotelegramů nebo jiných sdělení, které by na svých přijímačích náhodou zaslechli. Koncesionářské poplatky (které právě zde získaly své označení) tehdy činily 60 až 100 korun měsíčně, průměrný plat se přitom pohyboval okolo 800 Kč měsíčně. Na konci roku 1923 tak bylo v celé republice 47 oficiálních posluchačů, respektive rádií. Už v té době ale řada lidí poslouchala rozhlas načerno.
Radioamatéři a cesta rozhlasu k veřejnosti
Technologická novinka přitahovala pozornost napříč společností. V roce 1923 tak vznikla společnost Radiojournal, jejíž většinu vlastnil stát. Ta až do roku 1948 zajišťovala vysílání rozhlasu v Československu. O velký rozvoj rozhlasové technologie se postaraly radioamatérské kluby, které začaly vznikat na celém území republiky a organizovaly pravidelná setkání a výstavy. O šíření popularity nového média se staral i samotný Radiojournal, který zapůjčoval obchodníkům zdarma přijímače a pořádal propagační jízdy do regionů.
Radioamatérství bylo zároveň vnímáno jako problém. Ačkoliv až do 30. let byla velká rádia drahá, malé přijímače pro poslech do uší – tzv. krystalky si mohl vyrobit jednoduše kdokoliv. V roce 1925 dokonce nechal ministr pošt a telegrafů vyrobit speciální oběžník pro střední školy, který upozorňoval studenty na to, že výroba nelegálních přijímačů a poslech rozhlasu načerno je kvalifikováno jako trestný čin a trestem může být až půl roční vězení. Situace dospěla tak daleko, že prezident Masaryk udělil amnestii za nelegální poslech rozhlasu.
Významný milník pro rozhlas v Československu přinesl rok 1937. Alois Tučný, ministr pošt a telegrafů, představil zásadní změnu koncepce. Rozhlas už neměl být pouze pro elity ale naopak se stát médiem veřejné služby. Na konci 30. let měl stát více než milion zapsaných koncesionářů, což jej řadilo k elitě Evropy.
Ve třicátých lete také docházelo k výraznému rozvoji infrastruktury a stavby nových vysílačů. V roce 1930 byly postaveny dva ikonické vysílače Liblice A na okraji Českého Brodu. Svou činnost v rámci středních vln ukončily tyto vysílače v loňském roce a naše redakce byla u toho.
Protektorát
Rozhlas hrál ve společnosti čím dál větší roli, především díky širokému dosahu a aktuálnosti. Navíc oproti tištěným médiím měl mnohem více možností, jak působit na emoce lidí což vedlo k jeho oblibě a zároveň i vývoji postupů, jak jej zapojit do propagandy. V roce 1939 po odtržení Slovenska a vzniku Protektorátu Čechy a Morava tak byl rozhlas jednou z prvních institucí, na kterou se okupační úřady zaměřily.
Někteří pracovníci rozhlasu se nehodlali okupační moci podřídit. Známá je rozhlasová reportáž Františka Kocourka, která popisuje přehlídku okupačních vojsk z pohledu černé vrány, jež letí nad Prahou. Kocourek Rozhlas opustil, dále se však veřejně angažoval, za což byl v roce 1941 deportován do Osvětimi, kde v roce 1942 zemřel.
Během druhé světové války byl Český rozhlas velmi politickým médiem. Často byly vysílány projevy politiků a vojenských představitelů, a to jak německých, tak domácích. Vznikaly také satirické rozhlasové hry, jako například Hvězdy na Baltimorem, které měly u posluchačů poškodit pověst zahraniční vlády.
Výraznou roli sehrál Rozhlas během Pražského povstání. Jeho vysílání bylo v rukou českých redaktorů, kteří žádali o pomoc Praze a šířili zprávy o průběhu povstání v přímém přenosu. Rozhlas se tak stal jedním z hlavních míst boje.
