V minulém díle našeho letního seriálu jsme dokončili naši exkurzi do dějin vysílání rozhlasu. Nyní se vrátíme opět do první poloviny 20. století a budeme se věnovat dobrodružství jménem televize.
Tak trochu jiný obraz
První myšlenky televizního vysílání spojovaly dva fenomény své doby – rozhlas, tedy vysílání a příjem signálu na delší vzdálenosti, a kinematografii, tedy pohyblivé obrázky. Nešlo však o pouhé spojení těchto dvou fenoménů. Nutná byla revoluce ve vnímání, respektive podstatě obrazu. Kina používala promítačky, které prosvěcovaly běžící pásy materiálu, na nichž byly obrazy zachyceny chemickou cestou jako celky. U televize bylo nutné obraz rozdělit na jednotlivé body s konkrétními souřadnicemi a vlastnostmi. V televizorech je tento obraz opět složen a bodům jsou přiřazeny jejich vlastnosti.
Vynález televizního přenosu stojí na řadě předchozích objevů. Základem se stal Nipkowův kotouč představený v roce 1884. Ten dokázal naskenovat, přenést a pak opět promítnou obraz. Jeho nevýhoda byla v nepoměru velikostí zařízení a promítnutého obrazu (kotouč o průměru 30 cm dokázal nasnímat, respektive promítnout obraz o velikosti poštovní známky).
Druhým zásadním vynálezem byla Braunova trubice (1897), jejíž vylepšenou verzi známe dodnes pod pojmem katodová (CRT) trubice. Ta umožňuje relativně přesné směřování proudu částic, které po kontaktu v luminiscenční vrstvou rozsvítí daný bod na obrazovce. Tato technologie vládla světu televizorů a počítačových monitorů do nástupu plasmových a LED displejů.
Dalším zásadním vynálezem bylo snímací zařízení Ikonoskop, které pracovalo na principu Nipkowa kotouče, avšak zásadně redukovalo jeho nedostatky. K představení tohoto zařízení došlo v roce 1923 a od té doby se také hovoří o prvních reálných pokusech o televizní přenos.
První zaznamenaný přenos pohyblivých obrazů čistě elektronickými prostředky proběhl v roce 1926. O čtyři roky později se potom uskutečnil první synchronizovaný přenos obrazu a zvuku. Na pravidelné televizní vysílání si museli diváci počkat do roku 1935, kdy se začalo vysílat pro veřejnost v Německu a ve Francii.
Za první stabilní televizní stanici na světě je považovaná BBC, která vysílá od 2.11. 1936. Do druhé světové války se začalo vysílat ještě v Sovětském svazu a také USA. Právě Spojené státy se během druhé světové války staly centrem rozvoje televizního vysílání, protože dopady „druhé světové“ nebyly na tamní území tak zásadní, jako v Evropě. I proto získaly Spojené státy americké v roce 1953 prvenství v závodě o první barevný televizní přenos.
Nipkowův disk
Pionýrské začátky na území dnešní ČR
Jako začátek televizního vysílání v Československu je považováno datum 1. května 1953. Tehdy bylo zahájené první oficiální vysílání Československé televize, která byla v té době součástí Československého rozhlasu. Neoficiální historie televizorů na území ČSR sahá ještě hlouběji do minulosti.
Koncept televize byl mezi Československými radioamatéry a technologickými nadšenci známý již na konci 20. let. Od první poloviny 30. let se pak objevují v ČSR první amatérské pokusy o stavbu vlastních televizních přijímačů. Radiomatéři (i když vlastně teleamatéři) se na nich snažili zachytit signály vysílané z Londýna a z Berlína. Oficiálně byla v republice televize poprvé k vidění na Pražských vzorkových veletrzích 2. září roku 1934, kde ji představil německá společnost Telefunken. První televize byla na trh uvedena moravskou továrnou Radion o několik let později, měla formu stavebnice a stála 3 500 Kč, což je více než dvojnásobek tehdejší průměrné mzdy vyššího úředníka.
Fanoušci nové technologie se rekrutovali z různých společenských a profesních vrstev. Profesor Matyáš Färber z Podmokel představil v roce 1934 myšlenku telefikace Československa prostřednictvím čtveřice velkých vysílačů. František Holeček z Vracovic pod Blaníkem byl soukromý zemědělec a ve vývoji vynálezů souvisejících s televizí, které podle mnohých předběhly svoji dobu, jej neodradil ani fakt, že vesnice, kde žil, nebyla elektrifikovaná. Asi nejvýznamnějším vynálezcem této ranné fáze tuzemské televize je Jaroslav Šafránek, docent experimentální fyziky na Karlově univerzitě. Mezi jeho vynálezy patří mimo jiné vůbec první vysílač a přijímač televizního signálu, který začal v Československu plně fungovat. Přístroj měl 30 řádků a veřejnosti byl představen 10. prosince 1935. V roce 1938 potom Šafránek dokončil novou verzi svého televizního zařízení, která pracovala už s 240 řádky.
Z oficiálních míst je televize z počátku odmítána. Ke změně dochází v důsledku společenského tlaku v polovině 30. let. Díky tomu je v roce 1935 otevřený první experimentální vysílač. Od roku až do začátku války se v tisku objevují domněnky, že televize začne vysílat opravdu brzy, to se však nestalo. Vývoj televize potom přibrzdil příchod 2. světové války.
Poválečná cesta k televizi
Paradoxně i 2. světová válka pomohla televizi na našem území. Byly sem totiž přesunuty některé části německé výroby a výzkumu a vše potom bylo na konci války a bezprostředně po ní zabaveno ve jménu znovu vzniklého státu. Centrum výzkumu televize je v bývalé německé továrně Zentralstelle für Röhrenforschung v Tanvaldu, nově se podnik přejmenoval na Televid. O výsledky výzkumu se mimo jiné intenzivně zajímá také armáda.
Jedním z prvních úspěchů je 625 řádkový televizní systém představený na konci roku 1947. O rok později byly realizovány první televizní přenosy, a to z Mezinárodní výstavy rozhlasu a také ze Všesokolského sletu. V Praze bylo na různých institucích umístěno 25 televizních přijímačů, do nichž proudí signál z Petřínské rozhledny. Další dva přijímače jsou v jižních Čechách a v Krkonoších.
