Jestliže byl konec minulého století poznamenán televizními krizemi, tak začátek tohoto se se střídavými úspěchy pokoušel v prvním desetiletí změnit zaběhlá pravidla televizního vysílání. Jen pár zasvěcenců vědělo nebo alespoň tušilo, co běžného diváka čeká pod pojmem digitalizace. Toto pokračování našeho seriálu o historii televizního vysílání v Česku je o tom, jak to probíhalo, když licence předbíhaly legislativu.

Jako všechny nové technologie bylo zavádění DVB-T u nás (a samozřejmě i jinde v Evropě) ovlivněno řadou faktorů. Do hry vstoupily tři propojené vazby: divák – výrobce zařízení – poskytovatel obsahu/provozovatel sítě.

Divák musí být nejdříve přesvědčen, že digitální televize je něco, co stojí za nabídku a musí mít přístup k přijímačům za cenu, která je v relaci s domácím trhem. Klíčové momenty byly: potřeba nového obsahu a dalších informací, nízká cena přijímačů, jednotně definovaná prodejní místa.

Poskytovatel programu/provozovatel sítě chce být ubezpečen, že přijímače budou k dispozici, když bude investovat do nabídky obsahu/přeměny nebo vybudování digitální sítě. Klíčové momenty byly: Dostupnost kmitočtů, dohoda regulátorů, dostatek vysílačů.

Výrobce přijímacího zařízení (digitální televizory, set-top boxy, resp. digitálně-analogové převodníky) musí vidět vůli poskytovatelů programu nabízet dostatek zajímavého obsahu, aby byla vytvořena dostatečná poptávka a předpoklady k masové výrobě. Klíčové momenty byly: sjednocení technických standardů, velikost trhu, dostatek levných chipů.

Situace ve společnosti

V neposlední řadě zavedení nového způsobu vysílání naráželo na nepřipravenost administrativně právního prostředí a logicky i sociálního dopadu na obyvatelstvo. Již v roce 1999 vznikla Skupina pro digitální vysílání (SDV) složená ze zástupců ministerstev a zainteresovaných organizací, pro kterou připravovala návrhy skupina expertů. První koncepce přechodu na digitální vysílání v ČR byla v roce 2000 předložena vládě, která ji v roce 2001 pouze vzala na vědomí. V té době se pevně počítalo se zahájením pravidelného vysílání v květnu 2003 při příležitosti 50. výročí zahájení televizního vysílání v Československu. K tomu ale nedošlo, nikdo neměl zájem se příliš angažovat, po odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, dokonce i tehdejší management CRA řešil spíš problémy s vlastnickou strukturou. Podle známého „za vším hledej peníze“ se odpovědné instituce vymlouvaly na jejich nedostatek a ti, kterým to přinášelo zisky, v tichosti digitalizaci nenápadně brzdili.

Experimentální vysílání z iniciativy techniků

Zásadním technickým krokem k rozvoji digitální televize bylo v roce 1982 schválení světového standardu CCIR/ITU-R 601 definujícího parametry kódování digitální televize pro TV studia, který je základem i pro HDTV systémy dodnes.

A tak, bez ohledu na všeobecný nezájem kompetentních institucí bylo 12.5.2000 zahájeno experimentální vysílání DVB-T s programy ČT 1, ČT 2 a Nova. Kodéry a multiplex byl umístěn v 10. patře na Kavčích Horách (ČT) a vysílání bylo na 25. kanále v SFN s vysílači Praha město ERP 5kW a Praha Cukrák ERP 2,5 kW. Po zahájení bylo experimentální vysílání Českých Radiokomunikací technické veřejnosti úspěšně a za velkého zájmu představeno již 23. až 25. května 2000 na veletrhu ComNet v Praze, v říjnu 2000 na výstavě INVEX v Brně, což se opakovalo i v dalších letech.

Dne 31. srpna 2000 zahájila experimentální vysílání DVB-T také skupina spřízněná s FTV Prima – Czech Digital Group (CDG) na 46. kanálu v SFN tvořené třemi neobsluhovanými vysílači v Praze z lokalit Ládví, Novodvorská a ÚTB (Ústřední telekomunikační budova) na Žižkově.

Česká republika se tím dostala v oblasti digitálního vysílání DVB-T mezi přední evropské země. V té době pravidelně vysílala Velká Británie (od listopadu 1998) a Švédsko (od ledna 1999).

Další vývoj komplikovaly kompetenční spory mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a Českým telekomunikačním úřadem (ČTÚ), několik upravených i nových koncepcí a změn zákonů. Jedním z nich byl zákon o České televizi, který ČT vyhradil provozování jedné veřejnoprávní sítě – multiplexu. Tím se stala Česká televize provozovatelem sítě, podobně jako CRA nebo CDG.

Dalším byl Zákon o elektronických komunikacích, který stanovil zásadu oddělení regulace přenosu, která spadla pod ČTÚ a regulace obsahu v kompetenci RRTV. Proto v říjnu 2005 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) mohla rozšířit původní analogovou licenci CET 21 (Nova) o územní rozsah zemského digitálního vysílání DVB-T pro síť „A“ v souladu se stanoviskem ČTÚ v grafické podobě, které bylo považováno za obecné stanovisko pro všechna další stanovení územního rozsahu v síti A. Toto rozhodnutí RRTV směřovalo k transformaci aktuálního analogového vysílání k budoucímu řádnému digitálnímu vysílání.

Příloha č. 1. k „digitální“ licenci CET 21 spol. s.r.o. s grafickým vymezením pokrytého území

Pravidelné digitální televizní vysílání zahájily České Radiokomunikace až 21. října 2005 v síti A se čtyřmi programy České televize a jedním programem Novy, v podstatě pouze zvýšením výkonu pražských vysílačů na 5kW a zprovozněním vysílače v Ostravě o 10 kW a SFN vysílači v Brně po 10 kW.

Pokrytí Multiplexem A v únoru 2006

Parametry vysílání DVB-T v síti A v roce 2006 byly nastaveny tak, aby umožňovaly vysílání 4-5 programů se zdrojovým kódováním MPEG 2 (Šířka kanálu 8 MHz, vysílací mód 8k, ochranný interval 1/8, kódový poměr 2/3, modulace 64 QAM, , kapacita bitového toku 22,12 Mbit/s, formát obrazu 4:3/16:9, kódování češtiny IEC/ISO 6937, zvuk mono, duo, stereo). Podle výpočtů dosahovalo pokrytí obyvatelstva digitální televizí v Praze téměř 100 %, v jihomoravském a severomoravském kraji 33 % s malým přesahem do sousedních krajů. Rozvoj sítě A byl naplánován tak, že v následujícím roce měla pokrýt zhruba 70 % obyvatelstva ČR.

Po České televizi a televizi Nova se do řádného digitálního vysílání mohla zařadit také televize Prima. RRTV schválila v listopadu 2005 její žádost o zařazení do přechodné vysílací sítě B, kterou provozovala spřátelená společnost CDG. Zařazení Primy do přechodné sítě B však nebylo tak jednoduché jako v případě programu Nova vzhledem k tomu, že její celoplošná licence byla omezena v pevných časech kmitočtovými příděly regionálních televizí. Na základě různých druhů licencí koncem roku 2006 vysílaly v Praze na kanále 46 stanice Prima, Óčko, 24cz, TA 3 a TV Noe a později Public TV, i když rozsah pokrytí zahrnoval i další oblasti ČR. Technické parametry multiplexu B byly shodné s parametry „Áčka“ až na ochranný interval 1/16, který tak umožnil zvýšení celkového bitového toku na 23,42 Mbit/s.

V roce 2006 udělila RRTV licenci na digitální vysílání šesti televizním společnostem, toto rozhodnutí ale soud z formálních důvodů zrušil a situace se změnila až novým zákonem na podzim 2007.

I tak se Česká republika zařadila po Velké Británii, Švédsku, Španělsku (2000/2005), Finsku (2001), Německu (2002), Belgii (Vlámsko 2002), Holandsku (2003) a Francii (2005) mezi země s pravidelným vysíláním DVB-T.

Nové možnosti digitálního vysílání a prvotní problémy v přijímačích

Zastavme se na tomto místě a připomeňme si některé problémy, které souvisely se sladěním vysílacích standardů s přijímacími zařízeními, kterými byly v první fázi dovážená zařízení ze zahraniční. I když základní standardy vysílání DVB-T byly s dostatečným předstihem známé a dodržovány, různé doplňkové funkce poskytovaly více možností, nebo ponechávaly operátorům určitou volnost. To se projevilo například v kódování češtiny a zobrazení na přijímačích nebo STB (set-top boxech).

Programový průvodce

V systému DVB se kromě obrazu a zvuku vysílají i textové informace, určené k zobrazení informací o programech (EPG – Electronic Program Giude – Elektronický programový průvodce) nebo jako podtitulkování pro neslyšící. Při vysílání EPG na 46. kanále v síti CDG nejprve bez diakritiky a v roce 2005 pokusné texty s různým kódováním češtiny nastal problém. Většina přijímačů, které se v Praze daly koupit, byla dovezena ze západních trhů a s češtinou jaksi nepočítaly. A ty, které s ní počítaly, pouze předpokládaly jeden z možných způsobů kódování, i když norma připouštěla více možností, pro češtinu pak 3. Domluva mezi operátory (CRA a CDG) neexistovala. Problém ani nevyřešil TPP jako nařízení vlády č. 161/2008 z května 2008, který se touto problematikou nezabýval, ale až D-book, resp. minimální požadavky na přijímací zařízení pro poskytovatele služeb v sítích DVB-T“ z roku 2008, kde je uveden standard ETSI EN 300 468. Ještě před tím však byla zavedena ochranná známka „Umí dobře česky“ vyžadující podporu standardů ISO 6937 (s prefixem ces/cze) i ISO 8859-2, s níž přišel server DigiZone.cz (autorem nápadu byl jeho tehdejší redaktor Jan Kálal, dnes pracující v CNN Prima News).

MONO, Duo, Stereo

Po dovybavení některých analogových vysílačů dvoukanálovým zvukem zavedla TV Nova u některých zahraničních pořadů duální zvuk – český dabing a originální zvuk. Tak bylo vysíláno i v rámci testovacího multiplexu A. Systém DVB kóduje jedno a dvoukanálový zvuk podle MPEG-2 Layer II. Zvuky lze kódovat následovně: jednokanálové mono, dvoukanálové mono (duální zvuk), stereo a „Joint“ stereo. Kromě toho, že příslušný kodér zvuk patřičně zakóduje, vloží do hlavičky zvukového toku informaci, jak je daný zvuk kódován. Potíže nastávají v okamžiku, kdy se informace o kódování a skutečnost v daném zvukovém toku neshodují. Některé přijímače totiž informace o způsobu kódování zvuku striktně vyžadují pro to, aby vůbec pro poslech oddělily levý a pravý kanál nebo v opačném případě umožnily poslech obou kanálů (stereo).

Rozdílnost informace a kódování byla způsobena tehdy neexistujícím technickým propojením mezi operátory sítí a poskytovateli programů (TV stanicemi), protože kodéry oproti běžným zvyklostem u komerčních televizí byly umístěny u operátora (na rozdíl od ČT). Toto propojení mělo zaručit přesné časové informace o způsobu kódování a přepnout příslušný kodér ve správný okamžik do správného režimu. Výsledkem celé této situace bylo, že operátor měl „natvrdo“ navolen většinou režim „stereo“ a při duálním vysílání nastávala některým divákům „neřešitelná“ situace, kdy nemohli oddělit smíchané obě jazykové zvukové verze. Ve výsledku to vedlo k tomu, že v konečných sítích DVB-T byla možnost cizojazyčného originálu bohužel zrušena.

Širokoúhlý formát

Posledním oříškem bylo zavedení formátu 16:9 ve vysílání, s čímž začala ČT v satelitním vysílání. Nastavení přijímačů fungovalo obdobně na základě impulsů v SI (servisní informace) jako součást standardu DVB-T. Výrobci digitálních přijímačů však v ohledu zpracování obrazového formátu nepostupovali stejně a šlo nalézt přijímače, které reagovaly jen na některé kombinace formátu vysílaného obrazu a formátu obrazovky, jiné nabízely více možností nastavení, jak vysílaný formát obrazu sledovat na nesourodé obrazovce (například oříznout širokoúhlý obraz na klasické obrazovce oříznout po stranách namísto letterboxu), a pak nutnost přepínat jej ručně. I když se ČT podařilo vše nastavit správně, pro diváky však chyběla informace, které pořady jsou v širokoúhlém formátu, takže u diváka často docházelo k protaženým obličejům na výšku nebo na šířku.

Příklad některých STB na trhu v roce 2006 a s cenou okolo 3 000 Kč.

Z dnešního hlediska jsou zajímavé tehdejší ceny set-top boxů (zkracovaných STB, což samozřejmě nemělo nic společného s nechvalně známou složkou ministerstva vnitra z doby normalizace). V roce 2002 bylo např. inzerováno zlevnění modelu Humax z 18 000 na 15 000 Kč. Na druhé straně například obdobně drahý STB Kathrein dokázal zpracovávat DVB-T signál po mnoho let v každodenním nasazení jako zdroj signálu pro kabelový rozvod při klesající ceně. Ceny dosažitelné pro běžného diváka se pod 1000 Kč dostaly až v prosinci 2007, kdy byly součástí předvánoční kampaně obchodníků a bylo jasné, že i náš malý trh je již pro digitální televizi zralý.

Vývoj po konferenci WRC v Ženevě

Celosvětový, resp. celoevropský proces digitalizace elektronických komunikací byl završen v roce 2006 přijetím nového regionálního kmitočtového Plánu Ženeva 2006, kterým byly evropským zemím nově přerozděleny rádiové kanály využívané podle do té doby platného Plánu Stockholm z roku 1961 pro zemské analogové televizní vysílání tak, aby bylo možno efektivně tyto rádiové kanály využít pro zemské digitální televizní vysílání.

Na procesu digitalizace se dohodly státy Evropské unie, výrobci televizní techniky a provozovatelé. Kromě lepšího využití kmitočtového spektra, které je v analogu omezené, byl nový způsob vysílání propagován větší a pestřejší programovou nabídkou, větší pluralitou vysílání, a i lepší kvalitou. Někteří propagátoři slibovali po vzoru Velké Británie i interaktivitu v podobě MHP (Multimedia Home Platform), ale k tomu v této fázi i přes některé pokusy nedošlo.

Když už bylo jasné, že proces digitalizace televizního vysílání je neodvratný, tak tomu samozřejmě předcházely i nutné přípravy spojené s nemalými investicemi. To zahrnovalo instalaci nových digitálních technologií ve studiích televizních společností, výstavbu digitálních distribučních spojů u operátorů, jak optických (ATM) tak i mikrovlnných.

K problematice digitalizace byla vytvořena v roce 2006 Národní koordinační skupina (NKS), která se zabývala mimo jiné právem na tzv „kompenzační licence“ podle zákona 235/2006 Sb., který dával stávajícím komerčním provozovatelům právo na licenční kompenzaci za závazek vrácení analogových kmitočtů. Vzhledem ke tlaku o uvolnění 12. kanálu (ČT a Nova) pro potřeby DABu, proběhla také dohoda operátora sítě CRA s ČT, ČRo a TV Nova na zahájení digitálního pilotního vysílání v oblasti Domažlic od 1.11.2006 s tím, že k ukončení analogu by zde mělo dojít na jaře 2007. Nakonec k němu po informační kampani došlo 31.8.2007.

Technický plán přechodu na DVB-T

V návaznosti na NKS byla při ČTÚ vytvořena Technická pracovní skupina, která měla za úkol sjednotit metodiku a postupy měření pokrytí digitálním signálem, připravit D-book, a projekt Domažlic, kde mělo dojít k prvnímu vypnutí 12. kanálu analogu v rámci pilotního projektu. Následně zpracovávala principy Technického plánu přechodu, který byl přijat formou Nařízení vlády v dubnu 2008. Principem byl souběh obou forem vysílání a zabezpečení informační kampaně pro obyvatelstvo, i když většinou si diváci zajišťovali set-top boxy až když zjistili, že mají černou obrazovku.

Tahounem úplného přechodu na digitální vysílání se po jeho přijetí stala Česká televize, která umožnila získat potřebné kmitočty pro síť 1 – veřejnoprávní multiplex – vypínáním analogového vysílání programu ČT 2 v roce 2008 postupně na Plzeňsku, v jižních Čechách, v Praze, v západních a severních Čechách a později i jinde. V návaznosti pak mohly vzniknou další 3 sítě: síť 2 operátora CRA jako následovník přechodného multiplexu A, síť 3 (CDG) z multiplexu B a síť 4 operátora Telefonica O2 později O2, vytvořená zejména pro potřeby regionálních vysílatelů.

Harmonogram zahájení, souběhu a vypínání podle vysílačů velkých výkonů dle TPP

V roce 2009 úplně skončilo analogové vysílání v Praze, ve středních a západních Čechách a k magickému datu 11. 11. 2011 skončilo až na drobné výjimky prakticky v celé České republice.

Podle údajů ČTÚ dosáhlo k polovině přechodového období k lednu 2010 pokrytí digitální sítě 1 (ČT) 94%, sítě 2 (ČRa) 64 %, sítě 3 (CDG) 55 % a sítě 4 (Telefonica O2) 26,6 %. I když společnosti měly udělené digitální licence, tak programy Óčko, Febio TV, TV Pohoda a RTA v digitálních sítích nevysílaly. Souběh pokrytí podle krajů krátce před dokončením přechodu podle ČTÚ je v následující tabulce.

Obsazení programy u sítě 2 podělilo obě hlavní komerční televize NOVA a PRIMA po jejich dvou programech, později k nim přibyla jako pátý program TV Barrandov. Za to obsazení 3. a 4. sítě se v počátcích velmi různilo. Mnozí menší vysílatelé měli satelitní licence a distribuce tímto způsobem byla pro ně zjevně z ekonomického hlediska výhodnější. Mimo jiné, program Nova Cinema začínal také na satelitu a byl tak na podzim roku 2007 velkým lákadlem pro upřednostnění nákupu satelitního přijímače před terestrickým. Dlouho očekávaná tzv. Digitální novela vysílacího zákona umožnila umístit do zemských digitálních sítí převzaté programy. Tak se v multiplexu CDG objevily programy Public TV, TV Noe, TV Óčko a TA 3, v letech 2008–2011 pak zpravodajská televize Z1 skupiny J&T.

Multiplex 4 byl obsazen až od ledna 2012, kdy byla práva ke kmitočtům z provozovatele O2 převedena na společnost Digital Broadcasting (DB), jen částečně jako experimentální vysílání Nova HD. Následně za nového majitele přibyly tři další programy skupiny Nova (Fanda, Telka, Smíchov – později přejmenované na Nova Gold, Nova Action a Nova 2, resp. Nova Fun) společně TV Relax Rebel, nebo JOJ Family a pod značkou Prima program Comedy Central (dnes Paramount Channel).

V roce 2013 se v ČR vysílalo ve 4 digitálních sítích 19 celostátních televizních a 9 rozhlasových programů, další programy byly regionální.

Tržní prostředí televizního vysílání

Celý proces digitalizace televizního vysílání znamenal, na rozdíl od mnohých sousedních zemí, i vytvoření konkurenčního prostředí v nabídce vysílacích služeb třech operátorů. Ceny těchto služeb v době analogového vysílání se řídily zpočátku pevně regulovanými cenami, později věcně usměrňovanými v závislosti na pevné ceně podle instalovaného výkonu vysílače/převáděče a hodinové sazbě za provoz s pokutami za neodvysílané hodiny. K tomu přistupovaly částky za distribuční okruhy k vysílačům. Po přechodu na digitál se trh rozhlasového a televizního vysílání stal volným trhem a tvorba cen byla ponechána na tom kterém operátorovi.

Cena byla stanovena podle pokrytí obyvatelstva a střední hodnoty požadovaného datového toku ve statistickém multiplexu, čímž byla zohledněna kvalita přijímaného signálu. Pro komerčního poskytovatele obsahu (televizi) to v praxi znamenalo, že za šíření jednoho svého programu digitálně uhradila zhruba polovinu nákladů ve srovnání s šířením analogovým. Kromě toho přeměna tohoto trhu umožnila vstup malých operátorů na trh výstavbou vlastních převáděčů případně opakovačů v nedostatečně pokrytých malých lokalitách. To s výhodou využívá dodnes Česká televize, která tak využívá tuto možnost od 4 malých provozovatelů na 33 vysílacích stanovištích z celkem 120.

Zdroje:
Archiv autora
Články Jana Potůčka na www.lupa.cz/serialy/multiplex-b
Ing. Dušan Líška, CSc.: Naše televizní cesta od černobílých 441 řádků až k digitálnímu vysílání HDTV; Sborník Konference Radiokomunikace 2021, Pardubice
Václav Udatný: Digitální vysílání nelze budovat na zelené louce, Marketing & Media, 25.6. 2001

Štítky