Z krkonošského vysílače na vrcholu Černé hory jsme se přesunuli na horskou dominantu nad Libercem. Na vysílač, který během své historie prošel mnoha změnami. A to jak stavebními, tak i technologickými. Také se dozvíme jak a proč vznikla východní norma OIRT nebo co znamenal standard analogové televize D-625 řádků I.B.T.O. a kde se vysílal. Jaké byly závazné standardy a jaký měly dopad na každodenní provoz vysílače, kde se desítky techniků střídali ve směnném provozu.

Nepřehlédnutelná dominanta nás provází po cestě na vysílač Ještěd. Abychom si to užili, objíždíme Ještědsko-kozákovským hřbetem, okraje Lužických hor, a stoupáme zalesněnou krajinou postupně k tisící metrovému vrcholu.

Současná, zdáli viditelná avantgardní stavba, od roku 1971 skloubila vysílač, hotel i vyhlídkovou terasu. V podobě hyperboloidu ji navrhl liberecký architekt Karel Hubáček a jeho dílo, které jako by vytvářelo, nad již tak špičatou horou další pokračování, získalo několik ocenění, včetně prestižní ceny francouzského architekta Perreta.

I když první základy televizního vysílání u nás vznikly v nedaleké Smržovce krátce po skončení II. světové války v roce 1945, přípravy na televizní vysílání pro libereckou oblast začaly až v roce 1958 budováním retranslačního zařízení (typu ballempfang) pro přenos televizního programu z pražského Petřína, později Cukráku. Po vybudování amatérského prvního vysílače (pod patronátem Svazarmu), první TV signál na 8. kanále ve III.VHF pásmu se objevil v éteru 1 května 1959. Vysílací anténa byla umístěna na kamenné rozhledně, která byla součástí původní chaty z roku 1907. To však vydrželo jen do roku 1963, kdy chata na Ještědu vyhořela a zachráněná technologie byla následně přeložena do náhradních prostor, kde byla v provozu až do roku 1971.

Vysílač na Ještědu

Od července tohoto roku se datuje novodobá historie Ještědu i jako vysílacího střediska. Od položení základního kamene (1966) uběhlo do dokončení výstavby 5 let a momenty této výstavby jsou zachyceny na archivních fotografiích dnešního vysílacího střediska Českých radiokomunikací v následujíécím videu.

Sliedshow z výstavby Ještědu (video sestavil Václav Udatný)

Tento vysílač o výkonu 2 kW i vzhledem ke své vysoké poloze a výšce antény, která dnes dosahuje v maximu přes 90 m, na konci své analogové „kariéry“ poskytoval signál 26 televizním převáděčům, kromě Liberecka také v ústeckém i královéhradeckém kraji.

Pohled na vysílač a jeho vnitřního uspořádání (foto: autor a CRA)

Za zmínku stojí i laminátové opláštění ve 3 patrech pro umístění radioreléových spojů. Kryt i jeho nosná konstrukce musí být vyrobena z materiálu, který s co nejmenší ztrátou propustí elektromagnetické vlnění instalovaných pojítek. I spojovací šrouby nemohou být z kovového materiálu. Podívejte se na pohled do vrcholu a detail použitého konstrukčního prvku, který byl použit v roce 2011 při rekonstrukci pláště.

Prostor rr spojů pod laminátem a detail prvku nosné konstrukce (foto autor)

Samozřejmě v průběhu více jak 40 let doznaly technologie řadu změn, a to nejen v rámci průběžné obnovy, ale i v důsledku způsobu vysílání a změn v kmitočtových pásmech.

Jak se měnily příděly kmitočtů v průběhu let

V rozhlasových kmitočtech pro FM vysílání docházelo v průběhu let k podstatným změnám. Kmitočty ve VHF pásmu se s předstihem diskutovaly na Evropské vysílací konferenci (EBC) o televizních a rozhlasových kmitočtech v rámci CCIR, poradního výboru ITU. Na vícekrát odkládaném programu bylo rozdělení kmitočtů ve třech subbpásmech VHF (41–216 Mc/s) mezi silně se prosazující televizní a FM rozhlasové vysílání. Konference se zúčastnilo 30 pozvaných evropských zemí, v té době již rozdělených železnou oponou, a 6 pozorovatelů – 4 okupačních zón Německa a mezinárodních organizací OIR/IBO a UER/EBU. Po již zkrachovalé konferenci o koordinaci krátkovlnných kmitočtů v roce 1950 ve Florencii, jejíž příčinnou byla vlastně už tehdy politika jedné Číny, by to v napjaté mezinárodní atmosféře byl zázrak, kdyby došlo k dohodě. V případě Stockholmské EBC konference v roce 1952 však nešlo navenek o politiku, ale jen o stanovení metodiky a technických parametrů pro budování nových sítí.

Obecně panovala shoda na tom, že VHF pásmo I (41-68 MHz) a pásmo III (174–216 MHz) se má použít pro televizi a Pásmo II (87,5-100 MHz) pro rozhlas. Tuto zdánlivě jasnou myšlenku narušil návrh sovětů na jednotnou celoevropskou šířku TV kanálu 8 MHz pro televizi s 625 řádky a rozšíření používaných televizních kmitočtů o kmitočty rezervované pro letecké služby. To pro mnohé země bylo neakceptovatelné, protože představa sovětů vyhovovala jen velké zemi bez respektování národních hranic a velkých městských center. K odmítnutí přistoupily další důvody zavádění standardů o různém počtu řádek (Francie 819, Velká Británie 405), různém odstupu mezi kanály a vzdálenostmi mezi vysílacími body na stejném kmitočtu. Výsledkem bylo, že země sdružené v Mezinárodní rozhlasové organizaci OIR (anglická zkratka IBO) dohodu Stockholm 1952 nepodepsaly, i když tabulka kmitočtů obsahovala FM příděly v pásmu 87,5 – 100 MHz i pro ně. Kmitočty přidělené pro televizní vysílání v I.VHF pásmu však již byly využity při zahájení televizního vysílání v roce 1953 s použitím 1.TV kanálu (49,75 MHz).

Kmitočty pro VKV rozhlas

Jedním z důsledků tohoto přístupu bylo, že FM vysílání v II.VHF pásmu se mohlo úspěšně rozvíjet na západ od nás, u nás se zaváděl rozhlas po drátě, jehož obsah byl dokonale kontrolován a „západní“ kmitočty byly nenávratně ztraceny. Obrat ve VKV vysílání nastal až na Ženevské konferenci v roce 1960, kdy státy východního bloku prezentovaly své představy o rozhlasovém pásmu FM 65-73 MHz, nazývaným posléze OIRT pásmem, ještě s poznámkou, které kmitočty by byly v rozporu s přijatým kmitočtovým plánem ST 52.

Návrh pro Československo na přidělení kmitočtů pro VKV FM vysílání podle „normy OIRT“ na Speciální regionální konferenci Ženeva 1960 (zdroj: Document No. 1-84, Final Acts Geneva, 1960)

Tak došlo k tomu, že nakonec byl tento návrh přijat a posvěcen VHF/UHF konferencí Stockholm 1961 (ST61) a tak vznikla východní norma OIRT. Experimentální vysílání, které začalo již v roce 1959 se tak mohlo legalizovat. To také prospělo renesanci rozhlasového vysílání, které začalo přebírat i zábavní roli. Vzhledem k tomu, že toto pásmo bylo mnohem užší začalo se u nás od roku 1984 (po konferenci Ženeva 1984) experimentovat i s vysíláním v CCIR pásmu (87,5–108 MHz). Po listopadu 1989 začal prudký nárůst vysílání na VKV CCIR a silné vysílače na OIRT byly postupně nahrazovány a poslední vysílač této normy byl vypnut v roce 1995. V současnosti je na našem území na tisíc vysílačů jak Českého rozhlasu, tak mnoha soukromých provozovatelů. Nezodpovězenou otázkou zůstává dnes jaký bude přechod nebo digitální rozhlasové vysílání DAB+, které se z nižších pásem přesunulo do 7MHz rastru bloků v původním televizním III. VHF pásmu a teprve nedávno zrušením digitálních skupinových přidělení pro TV po ženevské konferenci 2006.

Kmitočty pro III. TV pásmo a konečně i v UHF do 960 MHz

Vraťme ale opět do doby začátků televize padesátých let. Po nepodepsání protokolu ze Stockholmu 1952 byl rovněž rozvoj televizního vysílání ve III. VHF pásmu u nás zbrzděn. Nebylo to však pouze z důvodu kmitočtů, ale změnou výrobní technologie vysílačů, protože v této oblasti kmitočtů se vyžadoval důsledný přechod na koaxiální typ rezonančních obvodů výkonových zesilovačů. První 10 kW vysílač, složený ze dvou 5kW tetrod, byl pro toto pásmo v TESLE-Hloubětín vyvinut a zprovozněn v roce 1959 na Kojále pro doplnění základní sítě prvního TV programu.

Na výše zmíněné konferenci v Ženevě v roce 1960 byl předložen i návrh přidělení TV kmitočtů ve III. TV pásmu s kanálovým odstupem 8 MHz, na rozdíl od tzv. západní normy, kde byly kanály hustší se zabraným pásmem 7 MHz. Následující tabulku můžete srovnat s naším úvodním článkem o řízení vysílačů v dohledovém centru CRA.

Československý návrh na přidělení TV kanálů podle standardu D – I.B.T.O 625 lines systém (OIRT) na Speciální regionální konferenci Ženeva 1960 (zdroj: Document No. 1-84, Final Acts Geneva, 1960)

Tyto návrhy byly vesměs přijaty (až na kanál 3 v Karlových Varech) a notifikovány u nově vzniklého orgánu ITU pro registraci kmitočtů (IFRB) a nakonec schváleny na VHF/UHF konferenci ve Stockholmu v roce 1961, která také připravila plán kmitočtů v UHF pásmu (470–960 MHz), dnes očesané na 470-690 MHz) s 8 MHz rastrem. Do digitalizace byly tyto TV kanály nazývány jako standardy CCIR B/G a OIRT D/K, přičemž písmeno před lomítkem se týká I. a III. VHF pásma a za lomítkem pásma UHF. I když tento plán vstoupil v platnost až v roce 1961, některé vysílací stanice začaly používat tyto kmitočty již dříve. To se týkalo i vysílače na Ještědu na kmitočtu 191,25 pro obrazovou a 197,75 pro zvukovou nosnou (kanál 8 systému I.B.T.O 625 řádků což odpovídá OIRT D). Stockholm 1961 také otevřel cestu pro rozvoj barevného televizního vysílání v UHF pásmu, které bylo u nás nejprve využito v sítích druhého programu, naneštěstí až do devadesátých let v barevné soustavě SECAM. Při tom došlo v Evropě ke sjednocení šířky TV kanálu na 8 MHz systém s 625 řádky, ale v dalších letech se zase oba světy rozdělily na SECAM a PAL. Jaké bylo rozdělení televizních pásem se můžete podívat v příloze.

Toto rozdělení v zásadě platilo až do zásadní změny na konferenci ITU v Ženevě v roce 2006 (GE06), kdy analogové kmitočtové příděly byly nahrazeny digitálními skupinovými přiděleními pro terestrickou televizi ve IV. a V. UHF pásmu.

Technologie po druhé digitalizaci a před novými sítěmi DAB+

Úpravy na vysílači nám přiblížil v průběhu naší návštěvy dlouholetý pracovník CRA pan Pavel Duda. Začal s anténním systémem Tesla, pracujícím od roku 1969 na 8.k. V roce 1973 byl rozšířen o kanál 31 programu ČST v jednom tubusu. V roce 1996 došlo k rozšíření o kanály 43 (druhý program ČT) a kanál 60. V souvislosti s vypnutím analogového vysílání pak v roce 2009 byly pro digitální vysílání DVB-T použity kanály 43 (MUX 1), 52 (MUX 2) a 60 (MUX 3) s univerzálním anténním systémem Kathrein. Při přechodu na DVB-T2 byla opět použita nová sada kmitočtů u všech 3 sítí 21, 22 i 23, které nastoupily jen formálně po přechodových sítích na shodných kmitočtech. Signál československého rozhlasu byl šířen na VKV logicky v OIRT normě. Po přechodu na evropský standard CCIR v devadesátých letech minulého století bylo nutno instalovat nový anténní systém, s potlačením vyzařovacího diagramu severním směrem, aby nedocházelo k rušení německých vysílačů, které jako jediné ani za bývalé NDR nepoužívaly východní VKV normu.

Dnešní kmitočtové obsazení vysílačů na Ještědu (zdroj: CRA)

Procházka vysílacím sálem včera a dnes

Od prvního vysílače z roku 1959 se ve vysílacím sálem vystřídaly vysílače Tesla III TV 2- Zona, Zarat 2kW na 8.k, od roku 1973 TESLA typ IV-V TV5/1 na 31. kanále, od roku 1996 Tesla TV 10 F. Po přechodu na digitál sítě 1až 3 DVBT zajišťovaly vysílače Rohde&Schwarz, po dalším vynuceném přechodu na druhou digitální vlnu tvoří multiplexy 21 a 23 vysílače PLISH, které vlastně zdvojovaly souběžné vysílání. Multiplex 22 je v DVB-T2 z rodiny R&S.

VKV vysílače v podstatě sledovaly tu samou řadu, jen s nižšími výkony a OIRT normu uzavíral vysílač od roku 1993 TESLA FM3F o výkonu 3kW, které tu jako jediné zbyly a najdete je i v následující galerii. Od roku 2022 zde používají CRA na rozhlasové vysílání FM italské vysílače R.V.R. Electronica, pro DAB zvolili osvědčený 5kW PLISH, který „používá anténní dělič, kde se anténa nahoře tváří jako jedna, ale jsou to dvě poloviny“, upřesňuje pan Duda případné náhradní řešení problémové situace. Dozvídáme se, že kromě Ještědu vysílají CRA z nedalekých Vratislavic stanice ČRo+ a Rock Radio. Pojďte se s námi podívat, jak to ve veřejnosti nepřístupných prostorách vysílacího sálu vypadalo a vypadá dnes.

Za výhledem opět až na vrchol

Cestou na vrchol spatříme přírodní vrchol hory s křížem, který je vzpomínkou na první doby, kdy lidé nahoru šplhali kvůli rozhledu již od 18. století. Přírodní panorama ruší současné paraboly datových pojítek, které přistály na střeše lanové dráhy z libereckého Hanychova. Dnešní vrchol je ale ještě výš, nad restaurací a anténami dalších radioreléových spojů umístěných pod laminátovým krytem, kde jsme nalezli i převaděč amatérské stanice pracující v duplexním provozu v kmitočtovém rozsahu pod pásmem UHF. Podél anténních napaječů se dostáváme na ochoz ve 12. NP, který skýtá výhled, o kterém se našim předkům nemohlo zdát. Z této výšky vidíme, že pojítky jsou logicky obsazené všechny okraje střechy lanovky a v nedaleké vzdálenosti telekomunikační věž na Černém vrchu s dalšími kolmými talíři digitálních spojů. Poslední výhledy v galerii nám poskytl náš průvodce Pavel Duda a pracovník střediska ve Vratislavicích Martin Ptáček, pořízené z horního ochozu od antén VKV vysílačů. Starší z nich je z roku 2003, kdy střecha lanovky byla ještě téměř prázdná.

V rámci naší technické návštěvy radiokomunikačního střediska na Ještědu jsme samozřejmě zavítali i do spodních pater s nezbytným diesel generátorem pro zálohu v případě výpadku sítě z obou energetických přípojek a prostor originálně řešené vzduchotechniky pro chlazení vysílacích zařízení a klimatizace ostatních prostor pro návštěvníky a hosty hotelu. Na počasí jsme štěstí neměli, a rozhodně ne takové, abychom mohli zaznamenat pohled na vysílač, jaký je na našem závěrečném snímku.

Jak bylo na Ještědu 23.října 2012 (foto Martin Ptáček)

 

Technical Data used by the … by Jan.Potucek

Úvodní foto: Václav Udatný

Neoznačené fotografie v článku: Jan Potůček

Fotografie v galeriích z vysílacího sálu a na vrchol: SEGER, Jiří. Naše televizní vysílače. Praha: Nadas, 1982, s. 194; archiv CRA; Pavel Duda, Martin Ptáček, Jan Potůček a autor

 

Štítky