37 let na Lysé hoře za každého počasí Rozhovor nejen o technice, ale hlavně o lidech

Lysá hora patří k nejchladnějším, nejdeštivějším a největrnějším místům v Česku. Podle dlouhodobých údajů je na vrcholu průměrná roční teplota 2,6 °C s průměrnými ročními srážkami 1390 mm a průměrná sněhová pokrývka Lysé hory činí 182 cm.  V dubnu, kdy jsme vysílač Českých radiokomunikací navštívili, sníh už odtál a jeho zbytky byly jen v zastíněných částech kopce na severní straně. O technice a vývoji technologií jsme psali v článku

Proměny vysílače Lysá hora v čase Na návštěvě dominanty Beskyd

Před vstupem do budovy vysílače jsme u dveří 4x zazvonili.  Tento pokyn je pod tlačítkem uveden již od sa mého počátku, kdy byl vysílač uveden v roce 1980 do provozu, protože různá vyzvánění či signalizace byla tehdy součástí upozornění na nestandardní provozní situace. Když se zvonění 4x po sobě opakovalo, věděla obsluha, že musí sejít ke vchodovým dveřím několik pater dolů. Taky to chvilku trvalo, a s Honzou Potůčkem jsme už měli podezření, že zvonek nefunguje. Ale po chvíli nás Petr Lukeš vzal zrekonstruovaným výtahem do své kanceláře, kde nám nejdříve řekl, jak se k této práci dostal. Ze zhruba hodinového povídání přinášíme to nejzajímavější, co  dnešní technik a správce objektu, za 37 let na vysílači zažil.

Petr Lukeš: Jak jsem tu začínal

V roce 1986 jsem maturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Rožnově pod Radhoštěm a po studiu jsem se přihlásil na radiotechniku do Brna na VUT, ale bohužel jsem nebyl přijat. Protože se tehdy v roce 1986 nebylo možné flákat, bylo nutné si začít hledat zaměstnání a shodou okolností švagr mé tety tehdy pracoval jako vedoucí meteorologické stanice. A on se tak nějak doslechl, že jsem odmaturoval a že jestli nechci práci na vysílači, že se tam uvolnilo jakési místo. A tak jsem jednou v červenci vyšlápl nahoru. Taky jsem u vchodových dveří 4x zazvonil. Tehdy byla Lysá hora samostatné středisko a měla svého vedoucího, pana Moravce, který se mně ujal, a hlavně se ptal, zdali jsem schopen chodit pěšky a mám jakýsi fyzický základ, abych tady mohl fungovat. Řekl jsem, že všechno v pohodě. Pak mě poslal do Ostravy-Hošťálkovic na oblastní ředitelství, kde jsem prošel přijímací procedury na personálním oddělení a 4. srpna 1986 jsem tady nastoupil.

V době jeho nástupu do prvního a asi i posledního zaměstnání byl již vysílač 6 let v provozu a roky stavební činnosti vrcholu Lysé hory strávil pamětník začátků vysílače ještě na základní škole. Přesto nám Petr poskytl z archivu fotografie z doby výstavby, které pořídil zřejmě stavební dozor, nebo někdo z meteorologické stanice. Fotografie budou pravděpodobně z léta 1977, protože zachycují i původní Bezručovu chatu, která vyhořela v březnu 1978.

Galerie z výstavby vysílače

První profesní zkušenosti

Když jsem tu nastoupil, tak se vysílal jenom jeden program z klystronového vysílače, nic jiného tady nebylo. Ještě se to v tom roku 86 stavebně dodělávalo. Moje představa byla, že tady nastoupím a budu sedět s nějakým měřákem nebo u osciloskopu, to samozřejmě první den vzalo za své. Směnař Standa Vašut mi tehdy řekl, abych si oblékl montérky a šel na druhé patro. Tehdy se tam na vysílacím sále montovala dvojitá podlaha. Původní podlaha byla z ocelových ploten na konstrukci z I profilů. Po její demontáži se stavěla nová konstrukce, na kterou jsme pokládali speciální zespodu stíněné podlahové čtverce. První měsíc a půl jsem tedy s kolegy vynášel ocelové plotny a I profily do výtahu a z výtahu ven do přistaveného kontejneru, takže můj nástup byl takový zajímavý. Hned jak jsme skončili s podlahou, jak si ještě pamatuji, jsme s firemním zedníkem, kterému jsme byli k ruce, měnili okna a částečně rekonstruovali sousední Kamenný dům. Takže k vysílači jsem se dostal jenom tak okrajově.

Co se odtud vysílalo, když jste sem nastoupil?

V době mých začátků se z Lysé hory vysílal klystronovým vysílačem o výkonu 20 kW jen jeden televizní program, na 37. kanále druhý program ČST. Tento signál byl šířen všemi směry hlavním anténním systémem, umístěném v laminátovém tubusu.  V roce 1988 přibyl místní vysílač prvního programu ČST, vysílající na 52. kanálu, zprvu do dvou a později do tří směrů prostřednictvím podružného anténního systému, umístěném na technologickém ochozu. Po roce 89, kdy došlo k vytvoření federace, první program byl federální programem Československé televize F1, po vzniku ČR se síť vysílačů druhého programu přeměnila na první program ČT a od roku 1994 začala prostřednictvím původní sítě federálního programu vysílat televize NOVA. 

Druhý program ČST na 37. kanálu se stal prvním programem České televize (foto: Václav Udatný)

Ve směnách i o svátcích

V té době, kdy jsem začínal, byl zažitý systém dvou tří členných směn, jeden byl směnař, profesně nejzkušenější, a 2 technici pod ním. Směny se střídaly v podobném cyklu jako dnes, myslím, že po 6 dnech. Sloužili jsme, tak jako ostatně i dnes, nepřetržitě, tedy Vánoce, svátky, soboty i neděle, na pokrytí provozu. A pak tady byl vedoucí střediska od pondělí do čtvrtka, který sloužil 4 dny, a také uklízečka, která byla zaměstnankyní, v té době jí bylo, myslím tak 70 let, a ti po 3 noci přespávali ve vedlejším Kamenném domě, což je na Lysé hoře nejstarší budova z roku 1933, a ještě do roku 2003 patřila Radiokomunikacím. Oni přespávali tam, zatímco my ostatní z provozu jsme přespávali tady a drželi v noci pohotovost. Od roku 1992 ještě od pondělka do čtvrtka sloužil spolu s námi i specialista na údržbu vysílacích technologií.

A pak, v době, kdy jsem tu nastoupil, tu byla ještě odloučená vojenská posádka. Střídali se zde 3-4 vojáci, myslím, že od roku 1983 až do září 1999. Pomocí vojenské vysílačkové sítě udržovali spojení. Nejdříve na dobu 20 měsíců, potom, jak se vojna v průběhu let zkracovala, na 18 a 12 měsíců, se ti kluci měnili velice rychle. Ale v těch 80.letech tu prostě žili s námi skoro 2 roky. Byli to kluci z celé republiky, přicházeli sem třeba až ze západu Čech, anebo východního Slovenska, včetně slovenských Maďarů. Takže nás tu bývalo i s vojáky 8-10. Proto jsme tu měli i kulturní místnost, s kulečníkem nebo i stůl na stolní tenis. Po večerech jsme pravidelně hráli ping-pong či kulečník. Teď jsem tady sám, takže pingpongový stůl nebo kulečník by mně byl k ničemu. 

Vysílací středisko na Lysé hoře bylo mimo jiné projektováno jako uzlový bod magistrální radioreléové trasy z Česka na Slovensko. Říkalo se, že zařízení pro tuto službu zabere celé jedno patro, uvedl pan Lukeš, když mluvil o velkých nevyužitých prostorách. Nakonec však tady bylo umístěno prostorově mnohem úspornější japonské zařízení NEC s kapacitou 1800 kanálů a se dvěma 4,5m parabolami na ochozech, jedna byla nasměrována na slovenské Martinské hole, kde stojí vysílač Krížava, druhá na Veselský kopec u Nového Jičína. Trasy byly v provozu asi do roku 2005 a „paraboly měly tak perfektní povrchovou úpravu, že když jsme je demontovali, tak ty plechové díly, matky a šrouby za těch 25 let neměly ani památku po rzi“, dodal Petr.

Dnes jsou na ochozech umístěna digitální pojítka zákazníků včetně lokálních provozovatelů ISP  (foto: Jan Potůček)

Do práce v zimě rolbou i pěšky

V roce 1953, kdy u nás zahajovalo televizní vysílání, napadlo za jediný měsíc na Lysé hoře 300 cm sněhu.  V roce 2005, po 25 letech provozu televizního vysílače, leželo na Lysé hoře v březnu rovněž přes 3 metry sněhu a nedávno, v roce 2013, zde napadlo za celou zimu 430 cm. Průměrně tu sněží třetinu dnů v roce. O zimních podmínkách Petr pokračoval ve svém vyprávění:

Právě kvůli sjednocení zimního provozu rolbou sloužil vždy vedoucí spolu s vysílačovým servisákem a uklízečkou od pondělka do čtvrtka, v tyto dny se rolbou jezdilo pravidelně. V létě se k vývozům využívala služební auta. Když jsem nastupoval, tak to byla Škoda 1203 s oranžovým pruhem „Spoje“, samozřejmě všechno to byla ojetá vozidla, která k nám byla posílána z oblastního závodu v Ostravě na doježdění. Ta 1203 se musela často chladit, bylo potřeba co chvíli zastavit a čekat, až se motor vychladí. Ono to bývalo za těch starých aut a roleb docela běžné, že se třeba vyjelo do poloviny kopce, a pak se kvůli poruše auta či rolby do práce muselo dojít pěšky. Proto se mě vedoucí ptal, jestli jsem fyzicky zdatný, když mě přijímal, aby se nestalo, že bych nebyl schopný vyjít nahoru, či sejít dolů pěšky. Dnes už se to samozřejmě s novými auty či zánovní rolbou nestává.

Zimní pohled z ochozu vysílače na Meteostanici na Lysé Hoře (foto: Petr Lukeš, prosinec 2021)

Silnice v zimě nebyla nikdy upravovaná.  To znamená, že odjakživa, co Lysá hora má silnici, tak v zimě je tady provoz pouze na pásech, rolbou, sněžným skútrem, dnes navíc pásovými čtyřkolkami. Pluh sníh nikdy nerozhrnoval, případně nějaký posyp, to tady nikdy nebylo. V té době, jak jsem nastoupil, jsme měli 2 švýcarské sněžné ratraky, jednomu jsme říkali letní a druhému zimní. Samozřejmě oba byli zimní, ale jeden měl pásy šedesátky a druhý měl 120 cm široké pásy. Ten zimní jsme vytahovali, až když opravdu byly velké závěje. Do Papežova, části obce Krásná, jsme sjeli tím „letním“ s pásy 60 cm a nahoru pak vyjeli tím „zimním“, který měl pásy 120 cm. A dodneška tam máme garáž. Byla to pásová vozidla švýcarské firmy Ratrac, která jsme tady až do roku 90 provozovali s motorem Ford, čtyřkvaltovou převodovkou, rachot v nich byl neskutečný, bylo tam všechno z plechu, člověk se uvnitř vůbec nedomluvil  se spolujezdcem, ale jezdilo to, ty motory byly držáky, tam člověk podřadil a závěj nezávěj, jelo to pořád. Jen hydraulika někdy klekla, tak to jsme stáli na místě, ale skoro vždycky to šlo nějak opravit, protože jsme vozili kufr s vercajkem. Pokud se to nepodařilo, museli jsme nahoru či dolů pěšky a poté objednat automechaniky, kteří v té době byli také zaměstnanci podniku.

Počasí je na Lysé kapitola sama pro sebe

Celá, prostorově objemná stavba střediska je koncipována do výšky, technologie nejsou umístěny dole, ale uprostřed. Na většině střediscích jsou provozní budovy postaveny jako křídla věže, zatímco tady je stožár součástí celé stavby (podobně jako na Ještědu), jak je možno vidět na snímku z galerie výstavby výše. Samozřejmě je anténní systém opatřen tlumičem kmitů, který vítr z některých směrů utlumí až do rychlosti asi tak 20-25 m/s, ale z jiných směrů se objekt houpe i při 15-20 m/s. Když začne foukat ještě silnější větší vítr, tak výkyvy člověk stejně cítí a Petr pokračuje:

Zvláště v místech, kde je v 6. patře, 30 m nad terénem, ubytování pro obsluhu, tak cítíte, jak se všechno s vámi houpe. Nejvyšší výkyv nastane, když spadne z vrchlíku anténního systému námraza tvořená převážně z jedné strany. Když se oteplí, námrazy a led postupně roztávají a pak se najednou odtrhne několika metrákový kus sněhu. To se pak vychýlí celý stožár, pocítíte obrovský výkyv a za pár vteřin ohlušující ránu při dopadu námrazy na střechu objektu. Myslím si, že dnes se mezi anténami otevřeného AS tvoří víc námrazy, než tomu bylo dříve, když byly antény kryty laminátovým tubusem.

Námrazy z 22.prosince 2021 zachycené Petrem Lukešem

Při bouřce, když uhodí do objektu, si blesk vybere jeden ze svařovaných vnějších nosníků, a pak po něm sjede. Petrovi se podařilo to vidět z okna, úder hromu však nebylo slyšet, jen zasyčení a pak bílý Eliášův oheň. Horší, než blížící se letní bouřky jsou nečekané suché místní bouřky zimní, které vznikají i při velmi hustém drobném sněžení. Po úderech blesku občas dochází k různým poruchám, které je potřeba neprodleně řešit.

Fatální porucha ve vysílání

Na původním analogovém klystronovém vysílači se většinou jednalo o drobné poruchy a výpadky v délce maximálně několika minut. Takovéto poruchy bylo možné vyřešit během krátké doby, třeba natažením jističe či případně přepnutím vysílače do sdruženého provozu obrazu i zvuku na jeden klystron. Kritická místa, jako budiče, byla zdvojena a při poruše se automaticky přepnula.  Při každém výpadku proudu startovaly 2 dieselagregáty, než však převzaly zátěž a než se opět nastartoval celý vysílač, nevysílalo se vždy asi jednu minutu. Rovněž i při tomto provozu na náhradní zdroje se vysílal obraz i zvuk jednou elektronkou, což představovalo snížení vyzářeného výkonu jen o 3 dB. Při zpětném přechodu na síť se opět krátce nevysílalo, a to po dobu přepínání provozu zpět na oba klystrony.

Jedna velká porucha se však stala v zimě, pokračoval Petr Lukeš (foto Jan Potůček)

Někdy kolem revoluce, se při jednom výpadku sítě kousl právě koaxiální přepínač v mezipoloze, takový mechanický karusel, a my jsme jej nebyli schopni posunout ani tam ani zpátky. Takže se přestalo vysílat. Bylo to v zimě, kdy byl sníh. Bylo třeba zajet dolů pro údržbovou četu. Já jsem v té době jel asi čtyři nebo pět jízd rolbou dolů na Papežov a zpátky, to se jezdí až k té hlavní silnici, což je osm a půl kilometru a rolbou jedete, hodinu tam, hodinu zpátky, to není tak jako autem. To znamená, že já jsem takhle jezdil tam a zpátky a vozil jsem různé údržbové čety, které s tím nebyly schopny pohnout. Vyvezl jsem první skupinu, nic, a až teprve druhá skupina to byla schopná natvrdo nějak vyškubnout. Nevysílalo se asi 12 až 15 hodin, a i na tu dobu to už byl velký průser, takže se z toho musel potom psát velký zápis, jak to probíhalo a proč k tomu došlo. Problém byl totiž v tom, že ač třeba budiče a vysílací elektronky spolu s VN tlumivkami byly zdvojeny, tak ten koaxiální přepínač obejít nešlo.

A na co si vzpomínáte z totality, před revolucí?

A víte co, když už tak jedem v tom časovém průběhu, rád bych vzpomenul jednu historku. 21. srpna 1988 jsem byl ve službě s jedním dlouhovlasým kolegou. Dnes je už v penzi a tehdy vzdáleně vypadal jako písničkář a disident Hutka. Pamatuji se, že 20. výročí ruské okupace připadlo myslím na neděli. V pátek dopoledne přijel náš oblastní ředitel a s ním 3 pánové z STB, které nám představil s tím, že s námi odslouží celý víkend. Museli jsme jim odevzdat své magnetofony či videomagnetofony, ubytovat je, zapnout kontrolní monitor a hlavně vysvětlit, kde se vysílače vypínají. Na vysílacím sále se u monitoru postupně střídali ve sledování vysílání. Zbylí dva sledovali na televizoru v inspekčním pokoji vysílání dalšího programu. Byl na ně komický pohled, měli na sobě tepláky, flanelové košile a u opasků kvéry. A tak nám tady chodili po budově ozbrojeni. Když se pak v neděli, poslední den jejich „mise“ udělalo krásně, tak se jim to zalíbilo a požádali nás, že by chtěli vylézt nahoru na věž na ochoz pod anténním systémem a porozhlédnout se shora, odkud je skutečně nádherný výhled. Řekl jsem jim, že to nejde, že musejí mít školení na práci ve výškách. A nato ten jejich velitel: ´Zavolejte tomu Vašemu řediteli, co nás sem dovezl!“. V neděli jsem ho nechtěl otravovat, ale oni na tom trvali. Tak jsem vytočil tehdejšího ředitele, a ten řekl, ať s nimi nahoru zajdu. Tak jsem příslušníky vzal až na věž a oni si tam pofotili výhledy.

V té době jsme tady na kopci přijímali rakouskou televizi ORF. V kulturní místnosti jsme na jedné televizi měli zapnuty naše zprávy a na druhé jsme se s kolegou Vlastíkem dívali na zprávy rakouské, ty byly asi o půl hodiny později. U nás ve zprávách se nic zásadního nedělo. Poté pánové z STB k nám slavnostně sešli do kulturní místnosti a řekli, že jejich mise byla úspěšná, že v Praze byl klid a byli velmi spokojeni. Když se vypovídali a pochválili sami sebe, tak akorát začínaly zprávy rakouské, z větší části z Prahy, kde byly desetitisíce demonstrujících. To jim spadla čelist. Následně pro ně přijelo auto a odjeli. 

A s Vlastíkem jsme se jim pak smáli celý večer (foto: Václav Udatný)

A co devadesátá léta?

V devadesátých letech jsme vysílali na 37. kanále program ČT1 s 20kW klystronovým vysílačem o vyzářeném výkonu 300 kW a v V. televizním pásmu na 52. kanále 80wattovým vysílačem Gorenje, později Elrad program televize NOVA. Tento podružný regionální vysílač sloužil hlavně na dokrytí některých oblastí, kde 1. kanál z Ostravy byl mezi kopci rozbitý, a to zejména v době inverzí. Tak to bylo do roku 2003, kdy ta elektronková dvacítka od Tesly byla vyměněna za polovodičový vysílač Rohde&Schwarz 20 kW.  Z té doby mi bývalý kolega-dispečer poslal ještě včera večer nějaké fotky.

Ty jsme uveřejnili v galerii o před digitální vysílací technologii v našem výše zmíněném článku „Proměny vysílače Lysá hora v čase“.  Další technologický vývoj, včetně výměny anténních systémů v souvislosti s přechodem na digitální vysílání najde čtenář tamtéž.

Rozhlas z TV vysílače nikdy nevysílal

Podle Petra Lukeše, údajně nebylo možno zkoordinovat kmitočty pro FM vysílání kvůli blízkosti Polska a Slovenska. Polské vysílače se tady však běžně přijímaly a přijímají. Před lety se, kromě příjmu ORF, jeden kolega bavil dálkovým příjmem. Během inverzí, tu chytal Nory, Švédy, z jihu italskou RAI, Jugoslávce nebo západní Němce (měl vyfotografovaných asi 30 monoskopů). S příchodem satelitní televize a prvními satelitními přijímači zájem o dálkový příjem skončil. Jinak na ČT2 a Prima byly stavěny po Beskydech převáděče, jako např. ve Starých Hamrech, jehož provoz byl ukončen s první vlnou digitalizace v roce 2010. Asi před deseti lety na meteorologické stanici byl umístěn vysílač DAB firmy Teleko v L pásmu. Před 4 lety byl vyměněn za DAB+ a dnes vysílá v bloku 7B (190 kHz). A za šedivou budovou Horské služby je postaven stožár s 10 kW vysílačem Multiplexu 24.

Pohled z ochozu na Meteorologickou stanici a Horskou službu (foto: Václav Udatný)

S novou technologií se omezovaly stavy pracovníků. Teď je vás kolik?

Ke snížení stavu zaměstnanců došlo už po vypnutí klystronového vysílače v roce 2003. Po roce 2011 už tu byly jen dvoučlenné směny a od roku 2015 se tady střídáme v šestidenních turnusech už pouze tři. Provoz vysílacích technologií, datových spojů a energetiky je dálkově monitorován z pražských dohledových center (odkaz o dohledovém centru). Zásahy do provozu jsou z naší strany jen minimální, jako třeba při bouřce když vypadne jistič či přepěťová ochrana. Kontrola parametrů a nastavování jde úplně mimo nás.  Při běžném režimu sloužíme šest dnů a následujících šest máme volno. Dva dny jsme tedy na pracovišti ve dvou. V tyto „zdvojené“ dny je pak možné zajet něco vyřídit třeba do Hošťálkovic anebo provádět údržbové práce, na něž jeden člověk nestačí. Když si někdo z nás vezme dovolenou, anebo onemocní, tak střídání proběhne už jen v jednom dni. Proto je ten systém tak udělaný, aby v době klidu byl dostatek prostoru. Podobně je to nastaveno na všech čtyřech horských objektech: tady, na Radhošti, na Pradědu a na Černé hoře.

Zimní fotogalerie Petra Lukeše

Za léta se vystřídalo na Lysé 33 kolegů

Technický pokrok se nezastavil ani na odloučených vysílačích na vysokých horách. Dnes je téměř vše dálkově řízeno a provozní zásahy minimální. K běžným denním povinnostem už nepatří trvalá starost o klystronový vysílač, kdy byly často problémy třeba s chlazením, jak nám mezi řečí pamětník sdělil.

Ke 40. výročí vysílače v roce 2020 chtěl Petr Lukeš zorganizovat setkání všech žijících bývalých zaměstnanců a současných kolegů, ale přišel do toho Covid, takže ze záměru sešlo. Při shromažďování informací a kontaktů zjistil, že na vysílači od jeho počátku sloužilo celkem 33 lidí, při tom za posledních 20 let pouze 6. Teď tu zbyli 3, všichni „dinosauři“ pracující u CRA víc než 35 let, kteří se za tu dobu postupně seznamovali nejen s vysílacími, ale i s dalšími novými technologiemi, energetikou, náhradními zdroji, kotelnou či vodním hospodářstvím, aby dnes objekt mohli komplexně obsloužit a divák nepřišel o svůj oblíbený program.

Být fyzicky schopný už dnes není podmínkou získat práci na Lysé hoře, jako když on nastupoval, ale spíš pocit odpovědnosti, že nemůže nechat svého kolegu nahoře, který čeká na vystřídání. Pravidelný výšlap nahoru do služby z údolní Ostravice (415 m n.m.) na přes třinácti set metrů vysoký beskydský vrchol je pro něj dnes součástí udržování fyzické formy, kterou pak využívá na výstupy v Alpách. A dodává: „V Alpách totiž člověk nepotřebuje žádného gajda, to není jako tady v Tatrách na Slovensku, kde se člověk skoro nikde sám nepohne. Alpy jsou z tohoto pohledu více svobodomyslné.“

Úvodní foto: Jan Potůček