Co víme o prvních rozhlasových vysílačích? Jaké byly a kdo je kde vyráběl

Ve středu úvodního snímku z expozice v NTM je kontrolní rozhlasový přijímač SFR, typ X1 Radiola z roku 1923. Jedná se o čtyřlampový přímo zesilující přijímač pro příjem amplitudově modulovaného vysílání na středních vlnách a poslechem přes vysoko ohmová sluchátka. Na výstavě je mnoho dalších přijímačů, které se v průběhu let vyráběly v Čechách, ale nás zaujaly především zrestaurované historické vysílače, které doplňujeme dalšími informacemi, které jsme o nich a jejich výrobcích získali převážně z online zdrojů. Nebudeme začínat podrobným popisem prvního vysílání ze známého kbelského stanu, ale budeme se věnovat vysílacím zařízením a anténním systémům pěkně po řadě, jak začínaly vysílat.

Od morseovky k bezdrátovému dorozumívání

První vysílače schopné přenášet lidský vznikly již v době před první světovou válkou vývojem radiotelegrafních přístrojů  v přístroje radiotelefonické. Ty byly používány v rámci spojení poštovních a telegrafních úřadů. Jeden z nich byl instalován na pražských Vinohradech s výkonem 250 W. Tím expozice začíná. Dá se předpokládat, že i podobný, vyspělejší typ sloužil u kbelského letiště.

Radiotelegrafní a radiofonní vysílač HUTH typu 251SLTT535C s oscilátorem, modulátorem a koncovým stupněm z roku 1921 od německé firmy Dr.Erich Huth, GMBH z Berlína

Vysílací část je smontována na dřevěném stole spolu s anténním přepínačem, měřičem výstupního proudu a pro telegrafii nezbytným mechanickým klíčem. Ale pojďme již na první rozhlasový vysílač.

Kbelský vysílač

První rozhlasový vysílač u nás začal pravidelně vysílat s využitím radiotelegrafické a radiotelefonní stanice, která sloužila k zajištění leteckého provozu a vysílání meteorologických zpráv, z vojenského a civilního letiště v Praze Kbelích.  Její technologické vybavení bylo přizpůsobeno i pro zpracování amplitudově modulovaného zvukového signálu, které doplnila další zařízení berlínské firmy Dr. Erich F. Huth. Studio neboli atelier, jak se tehdy říkalo, bylo v přistaveném stanu, později v dřevěném domku.

U nás, průkopnický provozovatel radioelektrického vysílání, společnost „Česko slovenské zpravodajství radiotelefonické“, později Radiojournal, musela pro vysílač v Kbelích nejdříve získat licenci od Ministerstva pošt a telegrafů. I příjem byl z pohledu povolení složitý. Pro něj musel mít přijímač koncesi, kterou složitě schvalovaly státní orgány včetně Ministerstev vnitra a obrany. Poplatky byly zpočátku také vysoké, což mimo jiné zapříčinilo i počáteční špatnou finanční situaci jednoho ze společníků Radioslavia, který měl svůj byznys plán postaven na prodeji přijímačů. Prvním koncesionářem byl Dr. Josef Lachout z Řevnic u Prahy, který koncesi získal po důkladných kontrolách až v červenci 1923 pro příjem na dlouhých vlnách. Na webových stránkách městské části Praha 19 – Kbely je i zajímavá audionahrávka s první hlasatelkou prvního rozhlasového vysílání u nás, kde v úvodu potvrzuje vysílání na dlouhé vlně 1150 m, která rozhodně nevynikala stabilitou.

Vysílač ve Kbelích, dobová fotografie okolo roku 1925 (zdroj: https://historie.praha19.cz/images/2017/06/17/p_p_kbely.jpg ) fotografie stejného místa památníku prvního pravidelného vysílání rozhlasu u nás postaveného před padesáti lety (foto: V. Udatný)        

U příležitosti 40. a 60. výročí uveřejnil časopis Amatérské rádio články o začátku kbelského vysílače a o tom, jak se poslouchalo. Výňatky z těchto článků i podrobný popis postupu žádosti a schvalování koncese se můžete dočíst zde, i když ne všechny informace, zejména o tehdejších koncesích se shodují s tím, co jsem popsal výše.        Operátor Vlach v kbelském stanu ladí vysílač (zdroj obrázku: Galerie z historie ČRo) Vpravo zrekonstruovaná část vysílače Huth v NTM v Praze (foto Václav Udatný)

V následujících letech na konferenci UIT (dnes u nás známá pod anglickou zkratkou ITU) československá delegace už v roce 1925 uvedla: „Vysílací organizace má při předávání zpráv prakticky stejný účel jako tisk a mnoho státem schválených vysílacích služeb má často větší význam než například noviny v malém nákladu“, což se potvrdilo v celém dalším bouřlivém vývoji historie médií.

Strašnický vysílač SFR

Od roku 1924 koncese zlevnily a počty koncesionářů se zvětšovaly. O rok později pak původního většinového vlastníka Radioslavia nahradil většinově stát a původní kbelský vysílač nahradil vysílač ve Strašnicích od francouzské firmy Societé Franciase Radio-electrique, typu MD50 o výkonu 500 W. Rozhlasový vysílač byl uveden do provozu 21. února 1925. V roce 1926 byl přemístěn do Bratislavy, kde v říjnu začalo první vysílání na Slovensku. Tento nově zrestaurovaný vysílač, typ SFR MD 50 francouzské provenience je jedním z vysílačů, které nás v expozici NTM zajímaly.

Přední a zadní pohled na zrekonstruovaný vysílač S.F.R. MD50 o výkonu 500 W ve sbírkách NTM od roku 1956. Funkce jednotlivých stojanů zleva doprava (horní snímek, na spodním opačně) je následující: stojan napájení s usměrňovačem a filtrací; stojan budiče s jediným přepínačem provozních režimů mezi telegrafií a telefonií na čelní stěně; stojan koncového stupně. (Podrobný popis je uveden v knize: René Melkus, Československé rozhlasové přijímače 1923-1930, NTM 2022, str 4714)

Vlastní vysílací systém strašnického vysílače, třípramenná anténa tvaru T o délce asi 60 m, byla následně zavěšena na dvou 40 m vysokých zrekonstruovaných železných stožárech a uzemnění tvořil labyrint drátů o délce 10 km.

Některé zdroje uvádějí, že strašnický vysílač pracoval na vlnové délce 550 m čili přibližně 545 kHz, i když tehdy měla Praha podle zahraničních údajů vysílat na vlně 360 m, což odpovídá kmitočtu 833 kHz. Éter byl stejně tehdy dostatečně volný (na středních vlnách vysílala BBC ve Velké Británii, Francie a Německo, však na dlouhých vlnách), nehledě na velkou nestabilitu vlnové délky, resp. frekvence, takže tyto údaje byly velmi proměnné.  Podrobněji jsme se vývojem kmitočtové koordinace zabývali v článku „Jak šel čas od dlouhých vln až po VKV“:

Jak šel čas od dlouhých vln až po VKV Kdo rozhodoval o tom, jak si naladíme rádio

Druhý Strašnický vysílač Western Electric

Vzhledem k tomu, že výkon vysílače nedosahoval ani udávaných 500 W, instaloval se na Vánoce 1925 ve Strašnicích nový vysílač americké firmy Western Electric, jehož výkon byl zvýšen na 5 kW. Výše uvedený zdroj také udává, že došlo zároveň ke změně vlnové délky na 360 m čili přibližně 833 kHz, pak pro začátek roku 1926 se udává vlnová délka 368 m čili asi 815 kHz.

Vysílač Western Electric Company typ 104A, který byl ve Strašnicích až do roku 1948, dnes ve sbírkách NTM. Jednotlivé stojany od leva jsou: blok pro střídavý proud; blok pro stejnosměrný proud; blok okruhu oscilačně modulačního (vysílač); blok usměrňovací; blok zesilovací; blok pro ladění

Je ovšem otázkou, nakolik byla dodavatelem opravdu firma z USA, protože od roku 1910 Western-Electric Co. byla firma britská, byť agentem americké společnosti pro Evropu. Ve dvacátých letech se totiž, jako významný britský výrobce telefonů a dalších telekomunikačních a rádiových zařízení, zapojila do podpory vznikající BBC jako podílník. Právě v roce 1925 pak americká firma byla koupena mladou dravou společností ITT, která přejmenovala britskou společnost na Standard Telephones and Cables a z důvodu antimonopolního zákona USA z roku 1914 pro všechny své neamerické aktivity  zřídila International Standard Electric Corporation (ISEc) s evropským zastoupením v Paříži a Londýně. S ní se setkáme i u dalších instalovaných vysílačů u nás.

Nový vysílač Western Electric ve Strašnicích byl velmi podrobně popsán jako technický průvodce stanicí v časopise Radioamatér, č. 11 ročník IV z roku 1925 a je k dohledání na webu radiosvet.wz. Autor (Inž. J. Hlaváček) jej zde popisuje jazykem z doby před sto lety: „Jaké jest uspořádání celého souboru vysílacího?“ od „studia“ čili vysílacího atelieru v tehdejší budově Orbisu na Fochově, dnes Vinohradské třídě až po anténní systém ve Strašnicích. Doporučuji si tento článek přečíst, neboť nádherně ilustruje princip funkce středovlnného vysílače.

Prostor za zadní částí vysílače Western Electric byla z bezpečnostních důvodů obehnána bezpečnostní sítí a vstup těmito jedinými dveřmi po otevření vypne samočinně proud ze všech zařízení z důvodů bezpečnosti

V letech 1934-35, kdy už se použily vysílací kmitočty v souladu s mezinárodní koordinací se v tabulkách objevují Strašnice s kmitočtem 1204 kHz (249,2 m) jako stanice Praha II. V letech 1940-42, kdy za tehdejší válečné situace nastal opět v kmitočtovém spektru nepořádek, Strašnice vysílají na kmitočtu 722 kHz (415,5 m).

Strategickou roli sehrál strašnický vysílač v době Pražského povstání, kdy ve dnech 5. až 9. května 1945 vysíláním zpráv na kmitočtu 722 kHz, tedy 415,5 m, byly řízeny povstalecké armády v hlavním městě. Signál vysílače měl navíc dosah po celém území Čech. Dnes se na místě vysílače, v ulici Na Třebešíně, nachází na kamenném podstavci pamětní deska, která připomíná činnost tohoto vysílače v době květnového povstání v roce 1945.

Strašnický vysílač z roku 1925 (Zdroj: Radiosvět Radioamatér IV/11 a pamětní deska na rozhlasové vysílání z května 1945 (foto: Václav Udatný)

Vysílač Strašnice na vlně 415 m ukončil činnost ke dni 10. listopadu 1945 a zůstal ještě několik let v záloze, potom byl krátce použit pro vysílání zvláštního programu při příležitosti Mezinárodní výstavu rozhlasové techniky (MEVRO) 15. května, na které byl, mimo jiné, poprvé v Evropě představen televizní systém se 625 řádky. Po roce 1948 byl vysílač demontován.

Brno – Komárov

Druhý rozhlasový vysílač v ČSR vznikl v Brně, rovněž na místě radiotelegrafické stanice vybudované v roce 1922. Byla umístěna jižně od Brna na tehdejším závodišti „Ráječku“. Pokusy s vysíláním začaly v květnu 1924 v dřevěném domku a od září se rozběhl oficiální rozhlasový program, opět s vysílačem Huth o výkonu 1 kW nejdříve na dlouhé vlně 1800 m za měsíc na to se přešlo na střední vlnu 750 m. Anténní systém tvořily dva 60m sloupy pro T-anténu.

Brněnské zařízení vysílače Marconi zveřejněné v časopise Radioamatér, číslo 2 ročník 1926

V roce 1925 byl postaven zděný dům, který zůstal po opravě zachován dodnes, anténní systém tvořily dva 75m železné stožáry pro telegrafní a telefonní anténu typu L tvořenou dvěma dráty a druhou 60m T-anténu ze 4 drátů vzdálených od sebe 120 cm a rovněž ze 4 drátů vedených k nově instalovanému vysílači v budově. Nové vysílací zařízení v budově bylo od anglické firmy Marconi Wireless Telephone Co. o výkonu 2,4 kW. Podobně jako pražská stanice ve Strašnicích byla i nová popsána v časopise Radioamatér č.2 z roku 1926. a je k dohledání na webu radiosvet.cz. V závěru autor článku uvádí, že „Zprávy, které došly brněnskému „Radiojournalu“ z celé Evropy, ba i z Asie a Afriky, svědčí o mohutném dosahu na poměrně malou intensitu anténní. Téměř po celé Moravě a východních Čechách lze pouhým krystalovým přijímačem velmi silně zachycovati brněnský rozhlas.“ Příjem krystalkou měl výhodu nejen v jednoduché konstrukci, kterou si bylo možno sestavit ze součástek a tím přijímat vysílaní bez placené koncese. Od roku 1926 přešlo vysílání na vlnu 521 m.

Pohled na budovu vysílače Komárov, část provozního sálu, vysílač Tesla SRV 3, pracující na frekvenci 1484 kHz a práce při údržbě (foto: autor z archivu CRA na Dobrochově)

K další obměně Vysílače došlo v době předválečného rozkvětu rozhlasového vysílání ve 30letech. Od roku 1929 vysílá Komárov na 878 kHz podle Pražského plánu a od roku 1934 na kmitočtu 922 kHz z nového zařízení, Marconi PB4 a maximálním výkonem 32 kW, zálohovaného původním 2,4 kW vysílačem. Během Protektorátu bylo vysílání zpráv střídavě německy a česky na frekvenci 1158 kHz s přejímanými zprávami z Prahy, Moravské Ostravy a samozřejmě „Velkoněmeckého rozhlasu“. Po zničení vysílače Němci dochází postupně k obnově vysílání, nový unipól stožár o výšce 79 m je instalován v roce 1952, používá se mimo jiné široce přeladitelný telegrafní vysílač Lorenz nebo Tesla DV200W, SRV3. Mění se kmitočty 731 kHz, 922 kHz, 719 kHz. Samozřejmě nemohly chybět ani rušičky signálu Svobodná Evropa. V devadesátých letech vysílá Regina na 1233, Radiožurnál na 900 kHz. A přicházejí do éteru z Komárova i soukromé stanice, první Rádio Echo, a Country Rádio na kmitočtu 1584 kHz, které tak 30.4.2004 uzavřelo 80letou vysílací historii brněnského Komárova, když už před tím v roce 2003 CRo2 (na 900 kHz) a v lednu 2004 ČRo6 (na 1233 kHz) vysílače Tesla SRV20 a SRV1 v Brně zmlkly. Více je možno si přečíst jak o původní historii, tak i o konci Komárova na webu  radiohistorie.

Moravská Ostrava-Svinov

Vysílač byl postaven na malém kopci ve Svinově, což byla tehdy místní část města Moravská Ostrava. Jeho historie se plánovala od roku 1927 po zprovoznění brněnského Komárova. Stavět se začalo na polích proti svinovskému hřbitovu. Rok na to, 25. května 1929, byl uveden do provozu vysílač Standard Electric, vyrobený britskou firmou Standard Telephones and Cables Ltd (ST&C) v závodech v New Southgate v Londýně.  Od roku 1925 však ST&C byla součástí americké International Standard Electric Corporation. To vysvětluje i rozpory v údajích v knize A.J Patzakové „Prvních deset let československého rozhlasu“ z roku 1935, kde na dvou místech jako výrobce označuje společnosti pod různým názvem, jak ST&C tak i americký Standard Electric, což v prvním případě bude označení skutečného výrobce a v druhém označení vlastníka společnosti. Popisky v expozici NTM se přiklonily k označení vlastníka podle země původu USA.

Vysílač dosáhl výkonu 11,2 kW do antény typu T. Tato anténa byla zavěšena na dvou železných stožárech vysokých 50 m. Její vodorovná část tvořilo 6 bronzových lan, dlouhých 35 m, držených od sebe měděnými kruhy. Přívod modulované vysokofrekvenční energie do antény procházel střechou budovy. Stanice, jako regionální pobočka společnosti Radiojoural, vysílala na kmitočtu 1137 kHz a s ostatními studii byla propojena radiofonickým vedením. Jeho různé typy jsou zobrazeny v následujícím obrázku.

Část vysílače britské ST&C na výstavě v NTM a Síť signálových cest pro přenos hudby v rozsahu 50-5000/6000  Hz v ČSR (zdroj: radiohistorie)

Pozornost byla věnována samozřejmě již tehdy chlazení. Všechny vysílací a také usměrňovací elektronky byly zapojeny do jednoho vodního potrubí, s oběhem vody odstředivou, motorem poháněnou pumpou, která byla zálohovaná. V knize „Prvních deset let československého rozhlasu“ se podle webu radiosvet  píše: „Ohřátá voda proudí do čtyř chladicích těles, jež jsou zároveň s odstředivými pumpami postavena do zvláštní místnosti. Ventilátor o výkonu 22.000 m kubických vzduchu za hodinu saje zvenčí vzduch na chladicí tělesa. Ve vodním vedení je pojistný ventil, který pomocí relé vypne anodová napětí i žhavení, klesne-li tlak vody v potrubí. Je to bezpečnostní opatření, aby se nezničily velké vysílací a usměrňovací lampy, kdyby z potrubí vytekla voda anebo kdyby nepracovala odstředivá pumpa“.

Na jaře 2022, již po ukončeném vysílání jsme vysílač navštívili a v následujícím článku si můžete přečíst více o historii a přelaďování kmitočtů v osmdesátých letech a výměnách vysílací techniky TESLA za vysílače Telefunken, později Transradio v devadesátých letech, kdy zde také začalo v roce 1995 vysílat brzy zaniklé Rádio Echo.

Na osiřelém vysílači Svinov Odkud se šířily střední vlny pro Ostravsko

Ke stanicím Českého rozhlasu se ještě na Svinově zařadilo od května 2014 Rádio Dechovka s vysílačem firmy Tesla Electrontubes MWT 1 kW označený jako RadioSlavia, který byl na kmitočtu 1233 kHz v provozu do konce února 2021. ČRo 2 a ČRo plus jako na ostatních vysílačích opustily dlouho držené kmitočty (639 MHz a 1071 kHz) na Ostravsku poslední den roku 2021.

Liblice A

Původní vysílací stanice včetně anténního stožáru, který se začal stavět v roce 1929 na pozemku blíže obci Liblice, než kde je nyní, zahájil pravidelné vysílání poslední den roku 1931. Vlastně, při ukončení vysílání Českého rozhlasu tomu bylo právě 90 let, co se z Liblic začalo šířit vysílání československého Radiojournalu.

Původně byl na místě jižně od obce Liblice u Českého Brodu postaven malý vysílač, ze kterého se prováděla zkušební měření pojízdným vozem a změřená intenzita byla zakreslována do mapy. Na projektu se podílel Ing. Josef Stránský (1900-1983), který v roce 1937 založil Ústav radiotechniky ČVUT a později přešel do samostatné fakulty elektrotechnické, kde dlouhá léta řídil jako profesor radioelektronické katedry až do roku 1973. Vlastní projekt vysílače a antény zpracovala pařížská Laboratoires Standard (L.I.T.T.)  v Evropě působící firmy International Standard Electric Corporation amerického koncernu ITT. Pozornost byla věnována zemnícímu sytému o rozloze 400×360 m z měděných vodičů o průměrech 4 a 7 mm zakopaných pod zem do hloubky 30 cm a vzájemně provázanými a pospojovanými dle následujícího nákresu.

Zemnící systém a vysílací stožár-projekt rozhlasového vysílače Praha – Liblice (z archivu střediska CRA)

Ve třicátých letech po Pražském plánu, který politicky potvrdil rozhodnutí UIR (o Mezinárodní Rozhlasové Unii jsme psali v předchozím článku o kmitočtové koordinaci), bylo k dispozici v Evropě 84 exklusivních kmitočtů. Každá vysílací stanice se snažila přidělený kmitočet využít, co možná s nejvyšším vysílacím výkonem, aby pokryla co největší území. Vysílací zařízení s velkým výkonem bylo vyvinuto v USA již výše zmíněnou společností International Standard Electric Corporation (ISEc), vlastněnou tehdy již celosvětovým koncernem ITT (International Telephone and Telegraph). Hlavní předností vyvinutých vysílačů byla technologie, která umožňovala až 100% lineární modulaci (samozřejmě amplitudovou) Heisingova typu, tudíž anodovou modulaci. Odhadovaný maximální výkon v lineární části zátěžové charakteristiky byl 180 kW podle článku z periodické odborné publikace Electrical communication vydávaným právě ISEc a zveřejněným v dubnu 1929. Z tohoto čtvrtletníku je možno zjistit, že od roku 1927 byla součástí ISEc i česká společnost Standard Electric-Doms a spol. z Prahy Vršovic, která zajišťovala import a distribuci výrobků mateřské firmy, současně však montovala a poskytovala servis pro zařízení našich velkých vysílacích stanic. Za zmínku stojí, že po znárodnění v roce 1948 se tato firma stala částí společnosti Tesla Strašnice.

První anténa z roku 1931 měla podobu T-antény, lana napjatého mezi dvěma stožáry o rozpětí 250 m a výšce 150 m. Poté se v roce 1937 přešlo na typ svislého unipólu. Šlo o antifadingovou anténu Blaw-Knox, která lépe využívala celkový výkon vysílače, o výšce 247 m s výsuvnou 30m tyčí sloužící k dolaďování antény. Podle vlastního projektu ji postavila Báňská a hutní společnost Třinec a mostárna v Karlově Huti (Lískovec) opět na katastru Liblic nedaleko kolínské silnice. Stavbu vedla zmíněná česká firma Standart Electric Dorns, která zastupovala i firmu Blaw Knox z USA. Jednalo se tehdy o první a nejvyšší anténu tohoto typu, která umožňovala provoz nejsilnějšího vysílače v Evropě. Tato nádherná anténa byla v roce 1974 demontována a stržena, aby uvolnila místo pro současné anténní systémy.

Stržení antény Blaw Knox v Liblicích

Vlastní vysílač Standard Electric byl dodán logicky firmou, která zpracovávala realizační projekt, tj. International Standard Electric Corporation a servisován českou pobočkou mezinárodní firmy. Kvalitu tohoto vysílače, který byl chlazen vzduchem, potvrzuje skutečnost, že vysílač sloužil v původní podobě 28 let a v poslední době i s vysílací elektronkou Tesla 150XA. K jeho konečné likvidaci došlo v roce 1966.

Původní instalace vysílače Standard Electric (zdroj: archiv střediska CRA Liblice)

Vysílač TESLA SRV 750 osazený třemi výkonovými triodami RD 250 VM, který ukončil vysílání z Liblic 31.12.2021 z rekonstruovaného vysílače Liblice B.

Pokud si budete chtít poslechnout jak „hrál“ výstupní modulační transformátor liblického vysílače, přečtěte si článek z naší návštěvy koncem roku 2021.

Ikonický rozhlasový vysílač v Liblicích u Českého Brodu končí. Navštívili jsme ho několik dní před vypnutím

Byl nakonec liblický předválečný vysílač francouzský?

V článku jsme napsali, že první vysílač v Liblicích byl od firmy Standard Electric, a mnohdy se uvádí, že se jedná o amerického výrobce. V USA společnost nemohla podnikat a tak vysílače pro evropský trh této značky, byly již od doby Western Electric  historicky sestavovány v Anglii, liblický podle projektů mezinárodní firmy International Standard Electric Corporation, jak popisujeme výše. Jaké byly ve skutečnosti finanční toky je dnes složité zjistit u nadnárodní společnosti, která měla laboratoře (L.I.T.T. jak vyplývá z projektové dokumentace) a závody ve Francii, Belgii a továrny ve Velké británii po zakoupené Western Electric. Konkrétně 6 milionů Kč za liblický vysílač inkasovala ISEc v Paříži, jak vyplývá z archivních stránek místní části Liblice-Český brod, kde je možno se dočíst i o dalších podrobnostech výstavby vysílače. Naše malé pátrání po rodném listě vysílače Standard Electric bychom mohli uzavřít tím, že byl jedním z prvních produktů počínajícího globalizovaného světa.

Nyní už jenom očekáváme, kdy vysílač v Liblicích znovu ožije na svém obvyklém kmitočtu 639 kHz, ale rozhodně už ne s 1,5 MW zařízením českých podniků Tesla.  Ten už se v Liblicích nenachází, ale přípravy s 20 kW vysílačem a nastavením antény již probíhají.

A kdybyste se na zdařilou výstavu v NTM v Praze nedostali, podívejte se alespoň na následující video:

K dalším vysílačům postaveným od konce 30 let se vrátíme v některém z dalších vydání.