Po měsíční odmlce Netflix koncem července odvysílal závěr třetí série známého fantasy seriálu The Witcher. Jak se tvůrci popasovali z cliffhangery z páté epizody? A byly poslední díly důsledným odchodem pro hlavního protagonistu Henryho Cavilla?
Pozor, následující část obsahuje spoilery a vyzrazení zápletky.
Dobrou otázkou hned na úvod je, proč se scénáristé rozhodli pořad rozdělit na dvě části. Natož pak na pět a tři epizody. Měli snad tvůrci strach, že si poslední série vede tak bídně, že se na ni fanoušci nezvládnou dokoukat? Měsíční odmlka dost možná pomohla divákům zapomenout na nevalné kvality posledních dílů a cliffhangery dobře navnadily k dalšímu sledování.
Hned první díl (tedy celkově šestý v této sérii) na první pohled funguje docela dobře. Konečně jako diváci dostáváme pořádnou dávku akce, zrady, politického pletichaření, sebeobětování, smrti, kouzel a vůbec všeho, proč máme fantasy, a obzvlášť The Witchera, natolik rádi. Problém ale nastává, když si nad epizodou blíže zapřemýšlíte. V té chvíli vám dojde, že jednání některých postav a velké množství děje je velice špatně objasněné a většina motivů není příliš dobře nastíněna. Diváky tak lehce napadnou otázky jako: Jak se Redenii podařilo tak rychle zajmout všechny čaroděje? Opravdu si mysleli, že jim pomůže, když nesvážou Tissaiau de Vries? Odkud pramení loajalita určitých čarodějů a čarodějek vůči daným říším a proč někteří své zásady tak snadno opustí? Jak je možné, že si nejmocnější čarodějové neporadí s několika Scoia’tael? A proč je Aretuza, jejich domov a zázemí, tak snadno dobytelná?
Pozitivně nicméně hodnotím dobře zvládnuté cameo Stregobora, kterému tvůrci dali prostor nasměrovat svou nenávist správným směrem a zachránit několik životů. Ostatně, tohle je další z věcí, která činí svět Zaklínače natolik poutavým a která se povedla zakomponovat do této epizody. Jako divák totiž podobně jako Geralt netušíte, na čí straně vlastně jste. V jedné chvíli sympatizujete v elfy, v druhé doufáte, že se nezmocní Aretuzy a fandíte Stregoborovi. A právě proto je velká škoda, když jsou některé motivace nedostatečně nastíněné a vám tak uniká, proč se některá postava chová tak, či onak.
Z šestého dílu je zcela jasné, že scénáristé nemají dostatek prostoru na to, aby například vysvětlili, z jakého důvodu se Fringilla po všem, co zažila, opět staví na stranu Nilfgaardu nebo Scoia’tael a proč se Cahir rozhodne vzdát všeho, na čem pracoval. Místo přiblížení pozadí politického pletichaření a životních postojů nicméně divák dostane celou jednu téměř hodinovou epizodu věnovanou Ciri, která běhá po poušti. Ačkoliv se zde divák dozvídá klíčové informace a myšlenkové pochody zahrnující pocity viny, pochybnosti sama o sobě nebo třeba setkání s Falkou, veškeré scény by se daly jednoduše zkrátit na polovinu doby a díl doplnit dalšími příběhovými linkami.
Poslední díl byl poté už jen směsicí chaosu a špatných rozhodnutí, jak z pohledu příběhového, tak koncepčního. I pokud přehlédneme to, že je část dílu věnovaná dojemnému pohřbení neznámých čarodějek, které zemřely v úvodu série, nemůžeme odpustit veskrze rychlé zbavení se krále Vizimira (nebo ohnivého mága v šestém díle, když už jsme u toho), ale ani představování nových postav, ačkoliv těm stávajícím není věnováno dostatek prostoru. Rozhodnutí, nechat všemi milovaného hrdinu, který se s diváky loučí, bez povšimnutí, ležet a nedát ani ji, ani fanouškům čas na to, aby se společně rozloučili, jen potvrzuje, že autoři doteď neznají své publikum.
Přesto budu vnímat Geraltovu poslední ničím nevýznamnou bitvu s vojáky na konci třetí série jako ikonickou. Jako scénu, kdy se Henry rozloučil s rolí své milované postavy, diváci s Henrym a fanoušci definitivně se seriálem The Witcher.
HODNOCENÍ REDAKCE: 55 %
