Televizní a rozhlasový poplatek na financování veřejné mediální služby v Evropě je hlavní zárukou nezávislosti a stability veřejnoprávní televize a rozhlasu. Příspěvky na činnost ČT a ČRo je jednou z plateb, kterých se inflace po více než 15 let nedotkla a jejich reálná hodnota významně klesla. O jejich zvýšení usiluje ČT již delší dobu, ale teprve v září předložilo Ministerstvo kultury návrh na jejich úpravu do meziresortního řízení. V této části jsme se podívali na to, kde se koncesionářský poplatek vůbec vzal a jaký je současný stav v některých evropských zemích. V následujícím pokračování podrobněji rozebereme příspěvky na financování medií veřejné služby (PSM) z celoevropského pohledu.
Historie rozhlasových a následně i televizních poplatků sahá až do začátků rozhlasového vysílání. Technicky se vysílání uskutečňovalo přes elektromagnetické vlny, které provozovaly telegrafní společnosti, později poštovní administrace. Pro vysílání bylo zapotřebí mít licenci a pro příjem koncesi, alespoň u nás. Příjem rozhlasu byl podmíněn právě koncesní listinou, kterou bylo možno získat za poplatek, a majiteli rozhlasového přijímače se tak říkalo koncesionář a poplatkům koncesionářské, což se stále u nás objevuje, když chceme vyjádřit poplatky za rozhlas a televizi, i když už to žádná koncese pro příjem dávno není. V některých jiných zemích se pojem koncesionář stále vztahuje na poplatníka za televizní a rozhlasový příjem (Švýcarsko) nebo pro příjem je nutná licence (Velká Británie).
Jak rozhlasové, tak i televizní vysílání po II. Světové válce bylo v rukou států, a logicky tak byly poplatky odváděny státním institucím, převážně v gesci poštovních a telekomunikačních správ. Správy pošt a telekomunikací měly monopol na vysílání a distribuci toho, co rozhlasové a televizní státní společnosti vyrobily za program, alespoň v Evropě, bez ohledu na to, zda se jednalo o východ nebo západ. V podstatě tak přežívala situace z počátku rozhlasu, kdy poplatky byly vztaženy na vlastnictví přijímače. K posunu začínalo docházet v 80letech minulého století, kdy začaly získávat oprávnění k vysílání – licenci – i soukromé subjekty pro rozhlasové, později i televizní vysílání. Druhým momentem byla liberalizace telekomunikačních služeb a jejich odstátnění v 90 letech. S tím také souviselo odstátnění televizních a rozhlasových společností a jejich definice jako společností veřejné služby, v Německu na základě veřejného práva (na rozdíl od soukromého), což někdy zaměňujeme jako veřejnoprávní televize/rozhlas, i když dělení na uvedená práva u nás neexistuje. Podívejme se, jak jsou poplatky v některých zemích v Evropě organizovány a zejména pak jak je to u našich nejbližších sousedů. Zde je nutno zmínit, že v USA institut médií veřejné služby prakticky neexistuje, neboť financování rozhlasu i televize bylo od samého počátku v soukromých rukou a podporováno reklamou.
Vývoj v Evropě
Většina evropských zemí financovala vysílání veřejné služby nebo obdobné před digitalizací z poplatků, jako v Dánsku, Finsku, Francii, Řecku, Velké Británii, Irsku, Islandu, Itálii, Maltě, Norsku, Polsku, Švédsku, Švýcarsku, Slovinsku, Německu, jakož i v České republice podle zprávy EBU z roku 2005.
Při tom podle této zprávy a přehledu vypracovaného pro německý Spolkový sněm existovalo v Evropě několik modelů výběru poplatků. Například ve Velké Británii a Dánsku proces výběru prováděla vysílací společnost veřejné služby sama. Stát – prostřednictvím daní – vybíral ve Španělsku, Portugalsku, Lucembursku, Belgii, Nizozemsku a ve Francii společně s daní z bydlení. V Řecku a na Kypru je vysílací poplatek přirážkou k účtu za elektřinu, jejíž výše závisí na spotřebě elektřiny. V Rakousku, Německu a Švýcarsku jsou dodnes výběrem poplatků pověřené určité společnosti. V Lichtenštejnsku a Monaku se nevybíraly žádné vysílací poplatky.
Rozhlasové a televizní poplatky byly v zásadě navázány na vlastnictví přijímače schopného přijímat vysílání přes rádiové kmitočty v pásmech vyhrazených pro tuto službu, včetně kabelu i satelitu v souladu s historickým vznikem poplatků. S postupující digitalizací a rozvojem internetu však začala být definice přijímajícího zařízení problémem, u nás tak z těchto přijímačů byly vyjmuty zařízení používající tzv. zvláštní přenosové systémy, i když vysílatelé podléhají licenčnímu řízení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání RRTV.
Některé zajímavosti
Ve Velké Británii se platí poplatek na jednoho člena domácnosti. TV licence (rozhlasový poplatek byl zrušen v roce 1971) je zhruba třetinová, pokud se používá černobílý přijímač. A je závislá od toho, zda se díváte nebo zaznamenáváte program, který je vysílán souběžně v čase jako pro ostatní publikum. Z toho vyplývá, že abyste mohli sledovat programy živě na jakékoli online televizní službě – jako je ITVX, Channel 4, Amazon Prime Video, Now nebo Sky Go, musíte mít televizní licenci. Nepotřebujete ji však, pokud sledujete pouze programy na vyžádání v jakékoli televizní službě kromě BBC iPlayer, který byl jako on-line služba přidán explicitně do poplatkové povinnosti v roce 2016. Pokud se tudíž přihlásíte k Disney+, nebo Netflixu, poplatek se vás netýká. Británie je známá tím, že BBC má speciální vozy, které údajně jsou schopné vytypovat adresy až na jednotlivé byty, které se dívají na televizi, ale neplatí licenční poplatek. Technický způsob, jak toho mohou dosáhnout, však nikdy nebyl publikován. TV licence je na rok a činí 159 GBP, což odpovídá cca 15,5 EUR měsíčně.
Ve Švýcarsku žijící lidé, kteří přijímají rozhlasové nebo televizní programy, jsou povinni platit poplatky za příjem bez ohledu na to, které programy sledují nebo poslouchají a bez ohledu jakým způsobem (anténa, kabel, satelit, telefon, mobilní telefon, internet) poslouchají rádio nebo sledují televizi. Občané se v hlasování rozhodli přejít od poplatku založeném na přijímacím zařízení k poplatku na domácnost. Poplatky se týkají i podniků, které však do obratu 500 tis franků jsou od poplatku osvobozeny, nad tento limit platí minimálně 160/rok SFR. Výše poplatků domácností činí za rok 335 SFR, když od roku 2021 byly sníženy z původní výše 365 franků.
V Rakousku se platí poplatek za přijímací rádiové zařízení, což jsou ve smyslu zákona přístroje schopné obecně přijímat rádiové vlny, přitom mobilní přístroje jako autorádia a mobilní telefony jsou z poplatkové povinnosti vyloučeny. Nezávisle na tom do této kategorie spadají i televizní přijímače, které jsou používány jen jako monitor pro streamovací služby nebo hrací konzole a jsou vázány na konkrétní adresu. Podle této definice by podle společnosti GIS, která je pověřena vybíráním poplatků, pod tuto kategorii spadaly i počítače s připojením k internetu. Avšak na základě stížnosti jednoho občana, zrušil v roce 2015 nejvyšší rakouský správní soud rozhodnutí GIS, protože počítače dotyčné osoby neměly žádné moduly pro příjem rádia („TV kartu“ nebo „rádiovou kartu“) a příjem rozhlasových programů prostřednictvím streamování z internetu se nekvalifikoval jako vysílání, tj. šíření pomocí internetového média není možno považovat za vysílání. Proto také streaming na počítačích, jako je ORF TV THEK, je umožněn i bez registrace zcela volně. Poplatky za vysílání se v jednotlivých spolkových zemích liší kvůli rozdílným zemským daním – od 22,45 EUR v Horním Rakousku po 28,45 EUR měsíčně ve Štýrsku.
Screenshot rakouské ORF 1, zachycující gratulaci trenéru rakouského národního mužstva po vítězství 2:0 nad Německem (Zdroj: https://tvthek.orf.at/ )
V Německu je poplatek (dříve tzv „GEZ fee“) na financování ARD, ZDF a Deutschlandradio od roku 2013 regulován jako poplatek za domácnost – bez ohledu na to, zda máte doma skutečně televizní a/nebo rozhlasové přijímače! Platí tedy „jeden domácí rozpočet – jeden příspěvek“. Z toho mohou být osvobozeni pouze lidé, kteří pobírají sociální dávky (např. podporu v nezaměstnanosti nebo sociální pomoc), jak je tomu ostatně i v mnoha jiných zemích. Jinak prozatím je výše vysílacího poplatku stanovena až na rok 2024 s tím, že jeho plánované zvýšení od roku 2025 musí být schváleno všemi spolkovými zeměmi jednotně, což podle předběžných vyjádření bylo některými zeměmi odmítnuto. Stávající vysílací poplatek je 18,36 EUR měsíčně.
V Polsku okolo roku 2010 mělo dojít ke zrušení televizního poplatku, což vyvolalo nesouhlas pracovníků kultury a tehdejší opozice PiS, která varovala, že jejich zrušením se vyvolá krize ve financování polské televize TVP a rozhlasu. Nakonec k tomu však nedošlo.
Ve Francii byly od srpna 2022 vysílací poplatky (CAP) ve výši 11,50 eur měsíčně zrušeny, aby se ulevilo finančnímu zatížení občanů. Náklady vysílatelů veřejné služby France Televisions jsou nyní od roku 2022 financovány z vybrané DPH, což logicky nezávislost médií veřejné služby oslabí.
Na Slovensku byl podobně v polovině tohoto roku koncesionářský poplatek zrušen s tím, že od začátku roku 2024 bude státní příspěvek na financování RTVS ve výšce 0,17 % slovenského HDP.
Současný stav
V rámci posledních 10 let došlo v evropských zemích k podstatnému úbytku těch, v nichž media veřejné služby nejsou financována licencemi, koncesemi nebo lépe poplatky za vysílání. V listopadu 2022 vydala Evropská rozhlasová unie EBU přehlednou zprávu s názvem „Licenční poplatek a zatížení domácností 2022“, ve které je z pohledu členů EBU aktualizován přehled, kde jsou vysílací poplatky vybírány, jejich výše, kdo z nich má užitek, způsob výběru, na která zařízení se poplatky vztahují a zda a jak se týkají i podnikajících subjektů. Některé z těchto faktorů z citovaného dokumentu uvedeme jako pokračování ve II. části tohoto aktuálního tématu.
Titulní snímek: Výňatek infografiky ke zprávě EBU o financování médií veřejné služby LICENCE FEE AND HOUSEHOLD CHARGES 2022
