Horké téma: TV a rozhlasové poplatky (II. část) Velké srovnání z celoevropského pohledu

V současné době je obzvláště důležité mít mezinárodní srovnávací měřítko, protože rychle se měnící mediální prostředí v důsledku technologického rozvoje a nastupující vlně umělé inteligence (AI) přináší do mediální krajiny stále nové výzvy, které nemohou zůstat bez odezvy na systémy financování medií obecně, když pomineme jejich význam na objektivní informování publika nebo zachování kulturních hodnot.

Existence poplatků v mnoha evropských zemích je pod velkým otazníkem

I přes to, že poplatek je stále udržován v 18 evropských zemích, jeho budoucnost je v současnosti ohrožena na několika dalších trzích. Tři nejčastější alternativní možnosti jsou: transformace poplatku na poplatek za domácnost (např. Německo a Švýcarsko), jeho nahrazení konkrétním fondem vázaným mimo státní rozpočet (např. Finsko a Švédsko) nebo jeho nahrazení převody ze státního rozpočtu (např. Dánsko, Severní Makedonie a Rumunsko).

Grafické zobrazení zemí podle vybíraných poplatků (Zdroj: LICENCE FEE AND HOUSEHOLD CHARGES 2022, Zpráva EBU)

Zrušení poplatků proběhlo již v roce 2017 v Rumunsku, následovala frankofonní část Belgie (2018,) Švédsko (2019) a Norsko v roce 2020. Všechny severské země, včetně Finska, nahradily vysílací poplatky daní veřejné služby. V případě Dánska byl poplatek v letech 2019 až 2021 postupně rušen a dánská media veřejné služby (PSM) jsou od roku 2022 financována výhradně prostřednictvím přídělů ze státního rozpočtu. Výjimku tvoří TV2, která je sice veřejnoprávním médiem, ale je z převážné části financována z reklamy.

Poplatek byl nedávno transformován, resp. zrušen v dalších evropských zemích. V roce 2022 to bylo, kromě již v první části zmíněné Francie a Dánska, v Turecku. Na výše uvedené grafice, která reflektuje stav k roku 2022, je Slovensko ještě zahrnuto jako země s vybíranými poplatky.

Jaká je výše poplatků?

Domácnosti v EU zemích s vysílacími poplatky zaplatily v roce 2021 v průměru za rok 118 EUR, což odpovídá 0,32 EUR za den. Průměrné poplatky v členských zemích EBU klesly mezi roky 2018-2021 o 21 % v důsledku jejich zrušení ve třech skandinávských zemích. Přehled poplatků všech zemí v EBU vysílací oblasti je na další grafice převzaté z výše uvedené Zprávy. Udávaná celková výše v PPS znamená Purchasing Power Standard, termín užívaný Eurostatem pro společné vyjádření měny na základě standardní kupní síly obyvatelstva. Je vidět, že ve většině zemí jsou poplatky nižší, než by odpovídalo kupní síle.

Roční poplatky za vysílání v evropské vysílací oblasti (Zdroj: LICENCE FEE AND HOUSEHOLD CHARGES 2022, Zpráva  EBU)

Uvedená grafika také naznačuje poměr mezi celkovým vybraným poplatkem a jeho částí, z níž mají prospěch media veřejné služby, některé odvody z těchto poplatků jdou totiž na další účely. Ve Švýcarsku je část poplatků využívána pro podporu lokálních a regionálních vysílatelů, kteří jsou vlastněny soukromníky. Lokální kanály ve Velké Británii také byly z britské TV licence podporovány, ale toto schéma se příliš neosvědčilo. V několika zemích EBU, jako je například Německo, Irsko a Albánie, byly v posledních letech do veřejné diskuse zařazeny pravidelné výzvy komerčních mediálních skupin, aby také těžily z příjmu z koncesionářských poplatků.

Způsob výběru poplatků

Existuje téměř tolik metod sběru v zemích uplatňujících licenční poplatek v oblasti EBU jako zemí. V roce 2022 působilo pět hlavních typů inkasních subjektů: samotní vysílatelé veřejné služby, dodavatelé elektřiny (země jižní Evropy), poštovní operátoři (Polsko, Irsko), finanční úřad v Israeli a konkrétní pověřené soukromé společnosti (Rakousko, Německo a Švýcarsko). U nás je to kombinace přímého výběru od ČT a ČRo a České pošty.

Na jaký typ zařízení jsou poplatky vztaženy?

Licenční poplatek byl v posledních několika letech v mnoha zemích reformován, aby se rozšířil jeho rozsah a zahrnoval všechna přijímací zařízení. Nedávnými příklady jsou nejen německé a švýcarské případy z roku 2013, ale také nové vyjednávání o vyrovnání licenčních poplatků ve Spojeném království v roce 2016 se zahrnutím BBC iPlayer. Avšak, i když je u Spojeného Království uvedeno, že jsou do poplatku počítána všechna připojená zařízení, tak pokud neumožňují on-line sledování, tak se jich poplatky netýkají. Trend zahrnout připojená zařízení (CTV) do licenčního poplatku má vzrůstající tendenci. V roce 2022 již 15 zemí EBU (68 %) neomezovalo rozsah své licence na tradiční televizory. V roce 2022 na základě omezení na tradiční televizory stále fungovaly pouze čtyři země: Albánie, Bosna a Hercegovina, Irsko a Polsko. Na třech dalších trzích, v Rakousku, Česku a Itálii, se poplatek vztahoval i na zařízení včetně tuneru. Na náhled se můžete podívat na další grafice.

Jak jsou definována zařízení podléhající poplatku v EU. (Zdroj: LICENCE FEE AND HOUSEHOLD CHARGES 2022, Zpráva  EBU)

Definovat, které domácnosti podléhají licenčnímu poplatku, je méně složité než definovat, jaká zařízení jsou jím pokryta. Definice toho, co tvoří domácnost pro účely vybírání poplatků, se však může v jednotlivých zemích lišit. Pro účely licenčního poplatku je domácnost definována jako skupina osob sdílejících bytovou jednotku. To odpovídá tradiční definici domácnosti. V takových případech stačí poplatek zaplatit pouze jednou a na druhé bydlení se poplatek nevztahuje. To je případ většiny zemí (59 %) jako je tomu u nás nebo bylo i na Slovensku do poloviny tohoto roku. Naproti tomu v 6 zemích EU se poplatky vztahovaly spíše na domy než na domácnosti, takže domácnosti s několika byty podléhají poplatkům, nebo dokonce v jednom bytu s více nájemníky, kteří mají ve své místnosti televizor, platí každý za sebe (Velká Británie). V zemích, kde poplatky vybírají elektrorozvodné společnosti (Řecko, Portugalsko) se tak poplatky vztahují i na druhé domovy. V Německu to nakonec rozhodl až Ústavní soud, že majitelé více bytů neplatí od roku 2018 vícenásobné poplatky.

Platí televizní a rozhlasové poplatky i podniky a podnikatelé?

Ano, v 95 % zemí. Jedinou zemí, kde je z poplatků vyjmut soukromý byznys, je Albánie. Avšak platební systém pro podniky v soukromém vlastnictví je méně jednotný než pro domácnosti; prakticky ani jedna země neprovozuje stejný systém jako druhá. Pevné poplatky mohou být stanoveny na společnost, na obchodní prostory nebo na přijímací zařízení. V první řadě firmy platí stejně jako domácnost, tedy cenu jen jedné licence na firmu. To je případ Rakouska a Spojeného království pro většinu podniků, zatímco v Řecku, Irsku, Maroku a Portugalsku se poplatek platí podle počtu provozoven (míst). Konečně ve třech dalších případech závisí poplatek na počtu zařízení, přičemž každé vyžaduje licenci. Takto se postupuje v Chorvatsku, Česku a Polsku.

Kromě toho poplatky mohou být variabilní v závislosti na velikosti nebo typu společnosti. V případě Německa se jedná o počet přijímačů, zatímco dříve na Slovensku poplatek dost nelogicky závisel na počtu zaměstnanců a ve Švýcarsku na velikosti obratu, kde poplatky mohou být v rozsahu od 160 CHF do téměř 50 000 CHF, přičemž společnosti s obratem do ½ mil. CHF jsou z povinnosti platit vyjmuty. Ve Velké Británii zase hotely mají základní poplatek na určitý počet přijímačů (15) a na další pak speciální tarif, podobně to platí i ve Slovinsku. Kromě toho různé poplatky se vybírají podle předmětu podnikání nebo užití zařízení pro privátní nebo veřejné sledování.

A co se má změnit u nás?    

Ministerstvo kultury v září poslalo do připomínkového řízení návrh zákona, kterým se mají zvýšit tzv. koncesionářské poplatky pro Českou televizi a Český rozhlas. Zároveň se má rozšířit okruh osob, které jsou povinny tyto poplatky uhradit. O podrobnostech návrhu jsme psali začátkem září v článku

Česká televize 160 Kč, Český rozhlas 55 Kč Jak se zvýší koncesionářské poplatky

K návrhu se do 4. října mohly v rámci připomínkového řízení vyjádřit státní instituce. Dosavadní publikované informace naznačují, že by návrh asi měl doznat podstatných změn. Navíc, v říjnu bylo publikováno Stanovisko AKTV a dalších mediálních asociací k tzv. „velké mediální novele“ požadující diskusi k předloženému návrhu se všemi účastníky společného mediálního trhu a zejména stanovení definice veřejné služby. Zde ještě stojí za zmínku, že v Německu výši vysílacího příspěvku pro ARD a ZDF a jeho rozdělení navrhuje 16ti členná Komise (KEF) složená z nezávislých odborníků a návrh musí být schválen všemi parlamenty všech spolkových zemí, jak jsme se o tom zmínili v první části tohoto článku v souvislosti s navrhovaným zvýšením od roku 2025.

Na závěr pár otázek

Napadá jich nás hned několik. Jako antiproduktivní je určitě návrh, aby podniky platily koncesionářský poplatek podle počtu zaměstnanců. Má to znamenat výzvu, aby pracující místo vytváření hodnot v pracovní době sledovali opakování televizních seriálů z předchozího večera? Tento princip dnes není uplatňován v žádné zemi v evropském rozhlasovém/televizním prostoru.

Proč například platit za příjem ČT přes internet, když to není základní služba. A pokud bychom vzali, že iVysílání je doplňkovou službou, tak proč ji nezpoplatnit? Na druhé straně, proč ČT například nezpoplatňuje své programy, které jsou v základních balíčcích streamingu soukromých společností na internetu, jako Magenta TV. Pokud se nemýlím, povinnost zařadit program televize ze zákona (ČT) do základní nabídky platí dnes jen pro kabelové televize. Za kabelovou televizi je možno považovat IPTV, která je zakončena boxy od provozovatele, ale už to není streaming, který je volně zachytitelný přes internet nebo speciální aplikace. Navíc, proč jsou programy ČT v nabídce společností, které nemají licenci na kabelové vysílání? Nebyly by tady prostředky ke zvýšení příjmů pro naše medium veřejné služby?

Úvodní snímek: Doplněná titulní stránka Zprávy o poplatcích, EBU, listopad 2022